. Zmíněné láteření je ale v dialektické jednotě s více než desítkou děl, která časopis přináší. Jejich autory spojuje (jako většinu duší tak trochu nábožensky označovaných za "komiksovou komunitu") sklon k potemnělému vidění světa. Na takhle zabarvené vidění má každý sytý a znuděný Středoevropan svaté právo, na první pohled ale působí stejně "zatemněle" také vyjádření scénáristické. Ne že by to vadilo, jenom je třeba p. t. čtenáře upozornit - časopis není lehkým čtením.
POTem je třeba se prokousat, zabořit do jeho močálů, podumat a nalézt si cestu od poměrně vysoké úrovně kreseb a stylizovaného výtvarného uchopení pod jejich povrch, tam, kde autoři nervně prchají před čtenáři jako Dostojevský ve svých vidinách či jako noční běsi před světlem.
Světla ve tmách?
A co je v oněch záblescích světla k vidění? Iluminační Obálka Jiřího Zimčíka, na vysvětlivce notně závislá Komiksáž -wase- a Hibiho, pifoidní strip Sekáč Davida "Havrana" Spáčila, sympatický, i když nutně jenom náznakový Cyklus 5 Jiřího Zimčíka, precizní výkřik bez názvu Ondřeje Švadleny Novotného, jemuž ovšem chybí trochu víc než jen název.
. Pak se to obsah výrazně zvedne a sjednotí - stránky s prokresleným pokračováním meyrinkovské adaptace Saturnův prstenec (2) Jana Dřevíkovského uvozují největší objev časáku. Je jím mladá studentka grafiky z AVU Adéla Janíková, jejíž svrchovaný a jednotný projev nabídl Lokální bus, Hučení v uších, lennonovský A Day in the Life plus rozhovor "Komiksy mě šíleně uchvacují" - jediný to publicistický příspěvek. Pak to jede zase trochu dolů - S40 Ivana Štindla, Ein & Kabel, v němž Karel Koutský zaměnil Jahweho s Baalem či Molochem, hororový Vlak č. 1031 trojice Miňovský, Zach, Zachoval a závěrem Úchyláci: Hřích Adama Peldy, druhá Komiksáž a Havranova poslední strana obálky Město s lidmi, co nemají tváře, a tudíž ani lidskost.
. Nejvýraznějším autorem je Adéla Janíková. Ani ona sice neměla komunikaci za hlavní cíl, ale svědectví o tom, jakým se docela sólově prokousala ke komiksu a jak dokázala interpretovat chlapa, který dokonale prožil a pochopil mystérium pobarokního města (Prahy), jsou - řečeno jejími slovy - uchvacující.
Neexperimentální experiment
Závěrem snad jen několik slov ad causa mortis POTu. Na experimentální tvorbu, mnohdy na samé hranici komiksu, se zde objevuje příliš mnoho dobře známých, ba provařených fíglů - potměšilý rozhovor postaviček o tvůrci komiksu, v němž samy vystupují, standardní krátké anekdotické příběhy s morbidní a překvapivou pointou na konci, a dokonce se přemnožily i konce s otazníkem (KONEC?) - jakoby mělo jít o náznak možného pokračování spíše než o důkaz autorské neujasněnosti.
. Jinými slovy, projekt POTu asi nenalezl odpovídající experimentální formát. Z vnějšku totiž vypadá stejně jako kdysi Kometa či jiné komiksové časopisy - příběhy v nich bývaly naskládány jeden za druhým, bez valného vysvětlování či logiky, prostě proto, že šlo o komiksy. Když ale přestalo jít o příběhy, jako se to stalo POTu, přestalo jít i o čtenáře.
