. Souborné vydání pěti knížek výtvarnice Věry Faltové, spisovatelky Dagmar Lhotové a prozaika Z. K. Slabého shrnuje tyto tituly: Kocour Vavřinec a jeho přátelé (1969), Kocour Vavřinec a jeho přátelé na cestách (1971), Kocour Vavřinec, detektiv sportovec (1972), Kocour Vavřinec na vodě i ve vzduchu (1977) a Olympiáda Kocoura Vavřince (1980). Styl Věry Faltové se ale během onoho dvacetiletí měnil. Přesto nelze říci, že by „přistoupila ke čtvrté plus páté části s novým pojetím“. Ne, to se tu jenom spíš odrazil CELKOVÝ posun stylu její tvorby, což byl trend doložitelný snadno například i na seriálech o pejsku Barbánkovi z časopisu Ohníček. Ale teď už k Vavřincovým přátelům.
Příběhy téhle optimistické čtveřice (kocourek Vavřinec, kozel Spytihněv, prasátko Mojmír a pejsek-dáma Otylka) byly prapůvodně tvořeny měsíc co měsíc pro jiný časopis, totiž Mateřídoušku, a to už od roku 1967. Zde ale šlo ještě o vyloženě obrázkový seriál, zatímco knihy, ty již tvůrci doplnili souvislými texty. A zatímco se zmíněné komiksy ze zadních, ale i vnitřních stránek (to zpočátku) Mateřídoušek (1967-1977) dočkaly dodnes jen jediného knižního výboru (57 pokračování bylo vydáno roku 2001 ve svazku Kocour Vavřinec a jeho přátelé), knižní pentalogii tu teď máme sympaticky pohromadě v souborném vydání Velká kniha kocoura Vavřince z nakladatelství BB Art.
. Zajímavým tématem může být srovnání s postavičkami Čtyřlístku, které se přímo nabízí. Ovšem. Až na záměnu kozla za zajíce jsou tito hrdinové týmiž zvířaty, ale… Byl to až pan Němeček, kdo roku 1969 napodobil… Nebo snad NEnapodobil? Kdo ví. „Nesledovala jsem Čtyřlístek pravidelně a jeho seriály spíš pomíjela. Nikdy jsem ale nepochopila, proč Jaroslav Němeček pro své příběhy zvolil tak podobnou skupinu zvířátek. Přece ji z Mateřídoušek musel znát,“ sdělila mi loni Dagmar Lhotová. Pan Slabý dodal: „Na plagiáty se nežárlí. K plagiátům může člověk cítit pouze útrpnost. A ostatně, já ani Čtyřlístek moc nesledoval. Mou doménou byla Mateřídouška, časopis skutečně na úrovni, i když, pravda, kreslené seriály bývaly tabu. Ale právě naše Mateřídouška vždycky nějaký otiskla. Ani to nám posléze nestačilo. Vábilo nás vymyslet si zbrusu nový příběh, který by vydržel… třeba i po léta. Chtěli jsme, aby si ho děti zamilovaly, a tak jsme se posadili - s Dagmar Lhotovou a Věrou Faltovou (kterou jsme si zvolili, protože se nám zdála pro takový úkol předurčena) a uvažovali, probírali eventuality, zamítali i opět navrhovali, až se před námi objevila dotyčná čtveřice zvířátek: rozmazlená psí holka Otylka, snílek-básník Mojmír, nerudný kozel Spytihněv a bystrý a aktivní kocour Vavřinec. Ale taky třeba malá mstivá myš Julie nebo psí postrach Hubert. A nedá se už říci, kdo co vymyslel.“
Tak je to tedy. A dodávám jen, že o příbězích shrnutých ve Velké knize kocoura Vavřince existují dnes i diplomové práce, jejichž autoři správně postřehli a stručně mapují i celou onu vývojovou linii od Josefa Lady přes Ondřeje Sekoru až… Až právě po Věru Faltovou a její šikovné scenáristy.
Prameny: www.czlit.cz, www.bbart.cz
