Superhrdinové slouží Dobru. Eco naráží na zajímavou skutečnost, že jejich oddanost Dobru je opravdu stoprocentní: „Každý z těchto hrdinů je vybaven schopnostmi, s jejichž pomocí by se mohl zmocnit vlády v zemi, porazit celou armádu, nebo narušit rovnováhu v kosmickém prostoru (…) je jasné, že každá z těchto postav má dobrou povahu, je morálně založená a poslušná zákonů přírodních i lidských, a je tudíž zcela jasné (a taky od nich hezké), že těchto svých schopností používají výlučně ke konání dobra“ (ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé, str. 279). Supehrdinové nemění běh života a vesmíru k dokonalosti jen proto, že by nebyl důvod k jejich další existenci. Navíc fungují (a vyvíjí svou záchranářskou činnost) v rámci nevelké lidské pospolitosti, ve které žijí (město). Podobně si musím vysvětlovat fakt, že ačkoli je hrdina dokonalý (téměř), jeho „útěk“ před protivníkem je vždy dramatický. „Hrdina utíká rychleji než magičtí oři, rychleji než vítr, tak rychle jako myšlenky, přesto se mu až na konci podaří setřást svého pronásledovatele“ (ELIADE, Mircea. Mýty, sny a mystéria sny, str. 90).
Superhrdinové bitky zvládají levou rukou, ale čas od času se musí dostat do opravdu velkých potíží (zajetí, uniknutí smrti o vlásek); pomoc jejich druha není v takovém momentu od věci. Nicméně superhrdina zvítězí vždy (Samozřejmě až na několik málo výjimek postmoderního komiksu (Šinkl)). Zvláštní je, že i hrdinové, kteří nikdy nepřijdou k újmě, jako např. Astérix, jsou populární u čtenářů. Ve filmu by dokonalý hrdina nudil, vypadal nedůvěryhodně, komiks takového hrdinu obdivuje. Komiks rád vypráví velké skutky velkých hrdinů. S pomocí takových mytických příběhů se snaží překonávat lidskou minulost i současnost a vytvářet jakési bezčasí, ve kterém jsou platné nejpřirozenější touhy lidstva - vítězství Dobra nad Zlem a možná i adorace člověka.
Méně obvyklým superhrdinou je Hellboy. Ten, ačkoliv byl původně stvořen pro síly Zla, se stane vládním agentem (v dětství byl totiž tento démon „zachráněn“ vládou před službou Zlu - Zlo je v tomto případě reprezentováno nacisty, kteří na konci druhé světové války s pomocí mnicha Rasputina vyvolají démona, v tu dobu ještě nepojmenovaného Hellboye). Jako u každého hrdiny je „pekelně“ těžké ho zabít. Hellboy má atributy ďábelské bytosti (pravou ruku má z neznámé slitiny železa - necítí v ní bolest, na hlavě zbytky rohů, které si symbolicky upiloval, a v neposlední řadě ocas a kopyta), nicméně charakterem je poněkud paradoxně téměř dobrosrdečný bojovník.
Leitmotivem příběhů o něm je snaha získat ho zpět na stranu Zla. Hellboy odolává a stále si piluje zbytky rohů na znamení odhodlání nepoddat se. Hellboy je dobrým příkladem komplexního hrdiny. I když neřeší existenciální krizi, má svou temnou minulost. S tím koresponduje Hellboyova drsná povaha a sarkastický tón, kterým mluví téměř neustále. Hellboy není člověk, je pekelník, byť sloužící lidem. To mu dává superschopnosti a hlavně povahu, kterou žádný jiný hrdina mít nemůže. Hellboy není pouhá loutka, či prázdná maskulinní kostra, je zábavnou figurou s nejzákladnějšími prvky boje Dobra a Zla.
Kultovními hrdiny jsou Batman a Superman, o kterých píši již v kapitole Muž v komiksu. Ráda bych ještě zdůraznila rozdíly mezi těmito dvěma postavami – kromě toho, že Superman je Ochránce a Batman Mstitel, liší se oba superhrdinové i přístupem ke své dualitě: Superman si nechá svůj kostým ušít z nutnosti, aby mohl žít i jako obyčejný člověk. Ačkoli jeho tvář je stejná, lidé nejsou schopni rozeznat v Clarkovi i Supermana, a to ani jeho femme fatal Lois Lane (Lois dokonce Clarkem Kentem pohrdá, neboť je šíleně zamilovaná do Supermana, a v Clarkovi vidí jen onoho nešikovného a krátkozrakého kolegu z práce). Batman si kostým stvoří jako nápodobu netopýra, kterého se v životě vůbec nejvíce polekal. Bruce Wayne alias Batman dokonce ani v soukromí svůj kostým nesundává, cítí se v něm pohodlněji. Wayne je pohlcen Batmanem. V případě komiksové knihy Dark Knight Returns Franka Millera jde zobrazení místy ještě dál – město Gotham, ve kterém Batman žije, ovládají Mutanti a veřejnost je zločinem natolik zničená, že se stane laxní. Batman se vrací na scénu jako zestárlý a i trochu zesláblý muž, a veřejnost, která už na jeho výkony dávno zapomněla, se staví proti němu. Miller dotáhl hlavní znaky komiksových superhrdinů (stejná vizáž, věk, atributy, prostředí) ad absurdum. Jeho komiksem se tak stává jeden z reprezentantů postmoderního komiksu.
Již jsem naznačila (zejména v kapitole Dějiny muže v komiksu), že superhrdinové jsou vždy duální (ne ve smyslu společenských a morálních hodnot, ale ve smyslu osobnosti): superhrdina je mužem dvou tváří. Jeho hlavní identita je samozřejmě ta hrdinská, záchranářská, a ta druhá je civilní. O superhrdinské identitě jsem řekla to nejdůležitější, ale civilní identita je také zajímavou složkou. Sice se více než mytologií zaobírá společností, ale tím také podporuje myšlenku, že i obyčejný člověk v sobě může probudit superhrdinu, a čtenáři tomu rádi věří. V případě Batmana se může mluvit dokonce o znovuobjevení člověka – hrdiny, s veškerými duchovními i fyzickými ideály, jako tomu chtěla například renesance.
Překvapivě častým zaměstnáním superhrdinů je novinařina (Superman, Captain Marvel) – zřejmě v autorech i čtenářích vzbuzuje dojem dobrodružství; možná i novinář koná dobro tím, že píše (odhaluje nekalé praktiky svých protivníků) o důležitých tématech. Pragmatičtější důvod bych hledala v jeho flexibilitě – může se prostorově i časově pohybovat téměř neomezeně (v komiksových novinách uzávěrky neexistují) a vyhledává senzace. Spider-Man je poněkud překvapivě student (Ve filmovém zpracování je ale novinářem!) a jeho superhrdinská identita mu v tomto směru přináší spíše smůlu. Je jako student podprůměrný a zachraňování světa ho vyčerpává natolik, že usíná při vyučování, a tak se dokonce vystavuje posměchu svých spolužáků. On jako jeden z mála klasických superhrdinů váhá nad svým Vyvolením, neboť mu místo obdivu způsobuje smůlu (obdiv je směřován na Spider-Mana, ne na studenta Petera Parkera).
Kromě oděvu (trikot, pláštěnka, vysoké boty podobné holínkám, případně maska na obličej) mají superhrdinové různé atributy, a to buď v podobě magických sil anebo magických předmětů. Pro přehled uvádím atributy nejznámějších z hrdinů: Superman, který má díky původu z cizí planety všechny lidské smysly několikanásobně zlepšené, až na samu hranici skutečnosti a poutavosti, dokáže být rychlejší než zvuk a světlo, a díky rentgenovým očím vidí skrze předměty, vyskočí do dvacátého patra, uzvedne vagón s uhlím a tak dále. Batman je odlišný; sice jsou jeho smysly také mnohokrát lepší než u běžného člověka, ale jsou jen vypracované. Navíc má Batman kromě fyzické zdatnosti vysoký inteligenční kvocient a po celou dobu se „učí“. Proto jsou jeho atributy technické: bat-opasek, a bat-mobil – technické vynálezy, které v době jeho vzniku překonávaly realitu i představy čtenářů, ovšem dnes jsou některé z nich již překonané. Spider-Man již svým jménem jasně říká, jaké jsou jeho atributy – možnost tkát sítě, lana, a šplhat stejně jako pavouk. Atributem může být svým způsobem i nezranitelnost (nesmrtelnost), která je vlastní všem superhrdinům. Významnou vlastností je také let – ačkoli třeba Superman nejprve „skákal“, a až při filmovém ztvárnění začal létat, protože ono poskakování působilo spíše komicky, je let jednou z nejdůležitější součástí superhrdinů. I když se nemusí jednat o doslovné létání, většina superhrdinů dokáže skákat alespoň tak, že se jejich pohyb (zejména grafickým zpracováním) podobá letu. Z hlediska mytologie je to jasný důkaz souvislosti superhrdinů s nebeským původem prvních lidí (ELIADE, Mircea. Mýty, sny a mystéria sny, str. 90), a touhy zprostředkovat komunikaci mezi Nebem a Zemí, popřípadě se rovnou navrátit do blažené doby Prvotního Ráje. Let je takto interpretován i „tam, kde náboženský život není ovládán nebeskými bohy, a tam i existuje symbolismus výstupu do nebe a vždy vyjadřuje transcedenci“ (ELIADE, Mircea. Mýty, sny a mystéria sny, str. 92) – lidstvo prostřednictvím superhrdiny vyjadřuje touhu být blíže k Nebi, být blíže k dokonalosti. Tato symbolika byla historií potlačena či prostě zbavena náboženského obsahu. Dnes tedy může let znamenat svobodu a zejména její ochranu.
Svérázným příkladem superhrdiny může být i český Ferda Mravenec, kterého po generace obdivovali mnozí čtenáři. U Ferdy ale opět nastává problém hrdiny, který byl transformován na postavu dětského komiksu: z komplexního hrdiny, reflektujícího vážná témata a zasahujícího svými příběhy do společnosti, se stala pouhá příběhová „loutka“. Ferda byl bystrý, vynalézavý, avšak na rozdíl od standardních superhrdinů poměrně citlivý. Ferda mimo jiné kouřil dýmku, což absolutně nekoresponduje s pozdější postavičkou dětských příběhů. Ferda zosobňoval především občanské ideály, neboť´ reflektoval závažná témata, která vyplývala z frustrujícího předválečného období. Místo známých „pětadvaceti ran na zadeček“ mu hrozila rovnou poprava. „V mravenčím světě se začaly odrážet události hýbající sousedním Německem, a tak činorodého Ferdu, který se jinak dokázal dostat z každé šlamastiky, semelou válečné události (…)“ (KEPORKAK: Ferda Mravenec, hrdina do každé doby – vykuklení legendy). Sekora byl během války internován do pracovního tábora kvůli židovskému původu své ženy, a k příběhům Ferdy Mravence se vrátil až po válce. To už ale Ferda patřil výhradně dětem, jelikož jeho příběhy vycházely v podobě komiksu na zadní straně Mateřídoušky. Sekora se proměnil v nadšeného komunistu, a tak i Ferda místo kouření dýmky začal svědomitě plnit pětiletky a chodit na brigády.
Text je součástí bakalářské práce Aleny Oswaldové Mytologické prvky v komiksu, Fakulta sociálních věd UK, Praha 2005. Redakčně upraveno.
