. V for Vendetta zavádí čtenáře do Británie – ovšem do Británie, v níž lidé po válečném traumatu dali přednost fašistickému řádu. Do Británie, v níž se moc, ideologie a náboženství slily v jedno, aby převzaly vládu nad těmi, kdo je sami zvolili… Kniha začíná fawkesovskou explozí britského parlamentu; hlavní hrdina, onen osamělý osvoboditel s protřelým úsměvem, totiž ví moc dobře, že důležité není atakovat samotné – mnohdy dobře chráněné – centrum síly, nýbrž že pro likvidaci jeho autority (a tedy z ní plynoucí moci nad masami) stačí zbořit jeho symboly. Na řadu se tak dostává i socha Spravedlnosti a muž, který je hlasem Strany… (Nelze si při tom nevšimnout, že stejného myšlenkového obratu využili teroristé z Al-Káidy při útoku na newyorská Dvojčata.) Dystopická atmosféra v sobě nezapře orwellovskou inspiraci; Vůdci zde jen navíc slouží výkonný policejní aparát (jednotlivá oddělení nesou alegorická pojmenování jako Hlava, Uši, Prst…), ale i malého člověka, ba antihrdiny, vzepjatého nakonec k hrdinství, se dočkáme…
Hlavní postavou je samozřejmě V a právě jeho „probouzející“ se žákyně, vývoj příběhu ale neleží pouze na jejich bedrech – v mnoha případech V sám působí maximálně coby katalyzátor, do jiných nezasahuje vůbec. Celou knihou se pohybuje řada propracovaných postav se svou vlastní psychologií, se svou vlastní motivací – a tak velké finále není jen bombastickou oslavou osamoceného hrdinství, ale výslednicí, katarzí mnoha konkrétních osudů.
. Sám hlavní hrdina však zůstává záhadou. Ano, dozvíme se dost o jeho zrodu – tedy nikoli genetickém, ale o zrodu vigilanta V, o zrodu „charakteru“, o jeho motivaci. Dozvíme se dost, abychom mohli chápat jeho konání; na to je však A. M. příliš dobrým vypravěčem, aby si nechal uklouznout potřebné napětí prozrazením jeho identity – jména, tváře, rodiny. Jak ostatně sám V říká, a závěr příběhu potvrzuje: „… pod tímhle pláštěm není maso a krev – jen myšlenka. A myšlenku nezastavíš kulkou…“ Vendetta z názvu není pouze osobní pomstou, neboť k té se ve vyprávění dostáváme už na samém jejím sklonku; je bojem proti systému, duelem idejí, střetem fašismu s anarchií, konfrontací hypertrofovaného řádu a svévolného chaosu. A to nejsou jen éterické obrazy – promluvy hlavního hrdiny nejsou lacinou levičáckou bojůvkou, ale promyšlenou (a promýšlenou) reflexí společenského řádu… Teroristické zásahy nemají vést k věčnému bezvládí: „Anarchie má obě tváře – tvořitelovu i ničitelovu. Ničitelé boří impéria, ale z té suti pak mohou tvořitelé postavit lepší svět. … Připijme na zdraví všech našich ničitelů, těch parchantů, nenáviděných a přesto nezapomenutelných. Připijme na jejich zdraví – abychom se s nimi už nikdy nesetkali…“
. Kresba Davida Lloyda neslyne nijakou zvláštní extraordinérií – realistická, ne však příliš detailní, spíš skromně popisující situaci, než bouřící emocemi. Podobně jako v pozdějších Gibbonsových Watchmen, kresba spíš slouží textu a grafických vychytávek najdeme ve V for Vendeta pramálo; tlumené barvy (nezapomínejme, že jsme na začátku 80. let) zhusta dokreslují tíživou atmosféru totalitního režimu…
Comicsový román V for Vendetta vycházel v britském časopise Warrior, a Moore za něj dva roky po sobě (1982 a 3) získal britskou Eagle Award. Cesta domácího čtenáře „proti proudu“ Alana Moorea je svým způsobem požehnáním. V for Vendetta je náročným čtením, a přes mezistupeň Watchmen působí třeba Top 10 už jen jako nevázaná žánrová parodie (byť idea superhrdinského „koncentráku“ Neopolis je svým způsobem neméně fašistická, než „resettlement camps“ z V for Vendetta).
. BB/art chystá české vydání na prosinec; a snad jen anglistické vzdělání pánů Podaného a Janiše může být dostatečným základem pro náročný překlad. Kniha se totiž jen hemží citacemi z literatury, dramatu i hudby, prokládané pro změnu otřesným Harperovým přízvukem; prolog druhé knihy tvoří písnička, názvy všech kapitol začínají na písmeno „V“. To se ostatně prolíná celou knihou, od zrodu hlavního hrdiny – jeho kolébky – až po jeho úkryt, jeho hrob. (Za zmínku stojí i postřeh odkudsi z internetu – že „V“ v kroužku, vigilantův podpis, je vlastně jen otočeným anarchistickým Ačkem… Co Ty na to, Zorro?)
V roji comicsových adaptací, které míří do kinosálů, se po vlně módních hitovek (X-men, Spider-man a spol.) dostává i na klasiku – včetně V for Vendetta. Soudě podle prosakujících zpráv a dostupného traileru, i tento Mooreův opus čeká podobně popcornový osud, jako Ligu výjimečných nebo Z pekla. A tak svou recensi zakončím citací právě probíhající kampaně Svazu knihovníků a informačních pracovníků: Přečtěte si to dřív než Hollywood!
