Místo abych svoje prachy vyhazoval za háčko a trávil všechen svůj čas v drogovém rauši, tak za A/všechny svoje peníze utrácím za comicsy (kouří se blbě, šňupat se dají obtížně a o píchání do žíly se radši ani nezmiňuji) a za B/dřepím před počítačem a smolím tenhle článek. Uposlechněte mého návodu a dopadnete stejně!
Jak se stát závislým na Sin City, lekce pro začátečníky. Následujte něčí příklad. Třeba můj. Na úvod je třeba si říci, že u mě to ale mělo poněkud pomalejší průběh. Začalo to tím, že jsem si koupil Crew č.8, která je dosti solidním úvodem do tohoto světa a najdete zde dva podrobné články o Frankovi Millerovi a Sin City a 24stránkovou povídku Dívka v červeném. Koupil jsem si tedy, přečetl a (bohužel, je to tak) nic se mi nestalo. A ani později to nebylo o moc lepší, přestože v pozdějších Crwích jsem mohl nalézt ještě další dvě kratší povídky ze Sin City. Prostě a jednoduše toho bylo příliš málo na to, aby to ze mě (a možná i z vás) udělalo závisláka. Ale přesto, jisté náznaky by se tu už našly. Jednak se mi líbila dosti realistická a deziluzivní zakončení a také různé zajímavé detaily, jako odhalení skrytého útočníka podle zápachu jeho snídaně a poté jeho zrasení jen s použitím nohou – to aby nedošlo k odření kloubů na rukou. Dobré, ale to, co si představujete pod pojmem závislost, to ještě vyvolat nemohlo. Naštěstí Crwi už tehdy taky došlo, že na to, aby si lidi sérii Sin City zamilovali, tak jim ji musí představit na podstatně větší ploše (kde se také může plně projevit i scénáristická genialita Franka Millera). A tak v červnu 1999 na nás vypustila první book – tedy Sin City. 208 stránek, to už je opravdu o dost víc prostoru a o dost větší šance pro vznik závislosti. To si alespoň mysleli. Velká chyba. Comicsbook je to sice nepochybně skvělý (příběh s originálně-brutálními prvky a opravdu zvláštní a super kresbou) a líbil se mi, ale že by se tomu dalo říkat závislost? Kdepak. Byl jsem sice rád, že něco tak velkého u nás vyšlo a že jsem si to koupil, ale…ale když v prosinci toho roku vyšla Dáma pro kterou se zabíjí (Sin City č.2), tak jsem se docela rozmýšlel, jestli mi to za ty tři stovky vůbec stojí. Stálo.
Tahle věc mě totiž srazila na kolena. Doslova a do písmene, opravdu mě dostala. Jak se jí to povedlo, vám ale popíši až za chvíli. Nejdřív vám musím říct, že po přečtení všech věcí ze Sin City, co u nás do teď vyšly, už mohu s klidem říct, že jsem i v těch starších věcech našel skvělé příběhy a všechno to, co mám na Sin City rád. Teď už bych určitě neřekl o prvním booku, že je jenom dobrý, ale to všechno je normální a souvisí to s biochemií mozku. Pokud jste také fanoušky něčeho (od Tolkiena či Sapkowského přes Star Trek až třeba po Dallas) tak musíte přiznat, že vám všechna další pokračování nebo díly přijdou aspoň dobré, když už ne skvělé a netrpělivě čekáte na další. To je závislost. Jak jednoduché.
Jak se stát závislým na Sin City, lekce pro začátečníky. Následujte něčí příklad. Třeba můj. Na úvod je třeba si říci, že u mě to ale mělo poněkud pomalejší průběh. Začalo to tím, že jsem si koupil Crew č.8, která je dosti solidním úvodem do tohoto světa a najdete zde dva podrobné články o Frankovi Millerovi a Sin City a 24stránkovou povídku Dívka v červeném. Koupil jsem si tedy, přečetl a (bohužel, je to tak) nic se mi nestalo. A ani později to nebylo o moc lepší, přestože v pozdějších Crwích jsem mohl nalézt ještě další dvě kratší povídky ze Sin City. Prostě a jednoduše toho bylo příliš málo na to, aby to ze mě (a možná i z vás) udělalo závisláka. Ale přesto, jisté náznaky by se tu už našly. Jednak se mi líbila dosti realistická a deziluzivní zakončení a také různé zajímavé detaily, jako odhalení skrytého útočníka podle zápachu jeho snídaně a poté jeho zrasení jen s použitím nohou – to aby nedošlo k odření kloubů na rukou. Dobré, ale to, co si představujete pod pojmem závislost, to ještě vyvolat nemohlo. Naštěstí Crwi už tehdy taky došlo, že na to, aby si lidi sérii Sin City zamilovali, tak jim ji musí představit na podstatně větší ploše (kde se také může plně projevit i scénáristická genialita Franka Millera). A tak v červnu 1999 na nás vypustila první book – tedy Sin City. 208 stránek, to už je opravdu o dost víc prostoru a o dost větší šance pro vznik závislosti. To si alespoň mysleli. Velká chyba. Comicsbook je to sice nepochybně skvělý (příběh s originálně-brutálními prvky a opravdu zvláštní a super kresbou) a líbil se mi, ale že by se tomu dalo říkat závislost? Kdepak. Byl jsem sice rád, že něco tak velkého u nás vyšlo a že jsem si to koupil, ale…ale když v prosinci toho roku vyšla Dáma pro kterou se zabíjí (Sin City č.2), tak jsem se docela rozmýšlel, jestli mi to za ty tři stovky vůbec stojí. Stálo.
Tahle věc mě totiž srazila na kolena. Doslova a do písmene, opravdu mě dostala. Jak se jí to povedlo, vám ale popíši až za chvíli. Nejdřív vám musím říct, že po přečtení všech věcí ze Sin City, co u nás do teď vyšly, už mohu s klidem říct, že jsem i v těch starších věcech našel skvělé příběhy a všechno to, co mám na Sin City rád. Teď už bych určitě neřekl o prvním booku, že je jenom dobrý, ale to všechno je normální a souvisí to s biochemií mozku. Pokud jste také fanoušky něčeho (od Tolkiena či Sapkowského přes Star Trek až třeba po Dallas) tak musíte přiznat, že vám všechna další pokračování nebo díly přijdou aspoň dobré, když už ne skvělé a netrpělivě čekáte na další. To je závislost. Jak jednoduché.
Příště: Stručný nástin dějů jednotlivých dílů Sin City pro začínající comicsové narkomany
