. Seznamte se: Richard „Flex“ Hackenbruder, teď už bývalý vesmírný tirák, protože nevydařený stávkokaz, beznadějně (vy)léčený (?) psychopat a momentálně zkrachovalá existence bez podpory v nezaměstnanosti. A krom toho: „… největší křivák, jakého sem kdy poznal. Rolls-Royce mezi sviněma.“
Tolik k představení hlavního hrdiny, jehož alter ego vypadá trochu jako nepříčetný králíček Azurit… Děj se začíná rozjíždět ve chvíli, kdy se naši milou trosku rozhodne najmout bývalý superšéf, samozřejmě na špinavou práci. A tak se „charakterově flexibilní“ Flex vydává s doprovodu ambiciózních nymfomanek, pojišťováků a dvou svých parťáků na předávku jedné ukradené zásilky plyšáků – protože za čtrnáct dní budou Vánoce… Scénárista Štěpán Kopřiva patří k domácí comicsové elitě: na svém kontě má nejen řadu comicsových překladů pro nakladatelství CREW, do jehož stálého redakčního okruhu patří, ale je členem literární skupiny Rigor Mortis, realizoval i vlastní scénáře k televizním seriálům a podílel se na filmech Byl jsem mladistvým intelektuálem a Chocking hazard. Na klasických 48 stranách rozehrává dějově nepřevratnou, leč řemeslně dobře vykonstruovanou mafiánskou zápletku o ukrytých drogách, podrazech, láskách, pomstách… a samozřejmě krvi. Nebo spíš splatteru – protože právě záplava černorudého humoru, odkojená béčkovými akčními filmy a horrory, určuje hranici vkusu: čtenáře buď „další krvárna“ přestane rychle bavit, nebo ji naopak přijme jako formu nadsázky… (Čehož nejlepším dokladem je menší francouzské nakladatelství Nickel, jinak zběhlé ve fantasy i upírech – které odmítlo album vydat pro jeho přílišnou brutalitu.)
Rozsahem spíše skromná povídka ale nijak nezastírá, že scénář byl komponovaný na míru výtvarníkovu štětcovému koncertu – epičtěji roztoužený vypravěč by kreslíři stěží nechal skoro sedminu alba na závěrečný masakr téměř beze slova… Kniha tak stěží může zakrýt, že je postavena především na malbě Jiřího Gruse. A absolvent ateliéru realistické malby se skutečně neostýchal.
. A důraz na slovo „realistické“ je na místě: Jiřího posedlost realitou mu umožňuje s naprostou přesvědčivostí – a bez potřeby zjednodušovat či schematizovat – „vykreslit“ celý autonomní sci-fi svět, používat nadsázku, aby byla charakterizující, a při tom se neodtrhla ke karikatuře, a s důsledností hodnou protřelého internisty s praxí z pitevny ztvárňovat všemožné průstřely, vyhřezlé vnitřnosti a další těžká ublížení na těle. Jeho posedlost realizovat nereálné vede nejenom k perfekcionismu v perspektivě, figuře, konstrukcích a patinách, který by u výtvarníka měl být samozřejmý, ale postupuje mnohem dál – k realizaci fantasie. Všemožné bytosti, skafandry a uniformy, pohybující se na okraji „zorného pole“ jednotlivých panelů; mikroděje a fórky, oživující ulice; hravé detaily, které mohou nepozornému snadno uniknout, nechá-li se strhnout dějem… To vše povyšuje žánrově vyhrocené album na vizuální skvost, který bez-ohledně snese srovnání se zahraniční špičkou.
Domácí scénou hýbe téma žánrovosti, a v zahraničí vycházejí první české kreslené příběhy. Jak recensi uzavřít, a nesklouznout k předžvýkané propagandě o mezinárodním úspěchu, nebo naopak příliš snadno odsuzujícím banalitám na téma braku a předsudků?
. Duo Kopřiva-Grus prošlo – díky snaze a kontaktům comicsového Richelieua Petra Litoše ve slovinském syndikátu Strip Art Features - s Principem nepravděpodobnosti úspěšnou pilotáží nejen v menších evropských magazínech, ale i americkém Heavy Metalu (u nás vyšel Princip ve sborníku Inseminátor), a jejich první ucelené album vznikalo přes mnohé peripetie přibližně tři roky. V domácí sféře působí bezesporu jako nálož – a i když souběžné vydání ve čtyřech dalších jazycích znamená pro český comics zatím nevídaný úspěch, na zpětnou vazbu zahraničních trhů (s delší comicsovou historií, mnohem etablovanějšími žánry a větší konkurencí na pultech) si musíme ještě chvíli počkat.
P.S. Pro ilustraci lehce ambivalentní povahy alba si závěrem dovolím malý citát Jiřího Gruse z rozhovoru pro MF DNES: „To je Štěpánův tvůrčí princip, prokládat situace dietlovského typu scénami násilí, za které by se styděl i Peter Jackson. Snažil jsem se tyto pasáže namalovat s citem a co možná nejsugestivněji, protože se takovému přístupu vzpírají v samém zárodku.“
