Karel Franta (narozený 1. května v Libčicích nad Vltavou) je skutečně básníkem, byť hlavně štětce. A literátem je určitě: během půl století rozhodně vymyslil celou přehršli neobyčejně vtipných komiksů, pouze některé z nichž jsou na motivy u už existujících knih jiných autorů... K takovým předlohám náležel i fantaskní román Lazara Lagina (1903-1979) Stařík Chottabyč (1940) známý u nás co Nové příhody starého džina (1956). Franta je zpracoval pod titulem Neuvěřitelné příběhy Volky Kostylova a džina Chottabyče (Ohníček 1972-74). K seriálům stvořeným jím přímo na cizí scénář pak náleží třeba Za tři rány kolem světa Václava Fischera (Čtyřlístek 1971–73, o letu hocha Juklíčka a jeho psa Rambajse na pouťovém balónku), Cirkus klauna Pepita Jaroslava Černého (Čtyřlístek 1978-81) anebo bezejmenné příběhy univerzální kočky od Rudolfa Čechury (Čtyřlístek 1982-83). Přečasto však Franta těží při vymýšlení příběhů jen a výhradně z vlastní fantazie. Navíc je tvůrcem loutkových a kreslených filmů, ale také poštovních známek, i pilným ilustrátorem učebnic i více než sta dětských knížek: Člověče, nemrač se! (1972, tu s Jiřím Havlem i napsal), Ladislav Dvorský: Bílý koník (1975), Henryk Sienkiewicz: Pan Wolodyjowski (1977), Helena Šmahelová: Chrabrovka (1981), Václav Fischer: Kluci a holky z naší školky (1982), Vladimír Hulpach: Kouzelné dudy (1984), František Nepil: Strašpytýlek (1996) a dalších…Doma i v zahraničí převzal řadu cen a uspořádal bezpočet výstav. S jeho obrázky se prakticky setkávají děti celého světa. Pro Frantovu tvorbu, prostou vždycky věcných chyb, je přitom nejtypičtější absence vší ponurosti a krutosti. V jeho volné tvorbě převažují náměty s hudebními motivy a na řadu nástrojů i hraje (trombón, housle, harmonika...). Napsal vzpomínky Dovolená s Františkem Nepilem, ale také o něčem jiném (2001). Pamatuji se, když jsem jako kluk četl knížku a nelíbily se mně obrázky, že jsem si je zakrýval čistým papírem, aby nerušily moji představu, zmiňuje se v nich.
. Pane Franto, kdy vlastně jste poprvé pochopil, že toužíte být výtvarníkem a tvůrcem obrázkových příběhů?
Už jako kluk jsem si kupoval časopis Mladý hlasatel. Těšil jsem se na každou sobotu, to vycházel. Čekal jsem u trafiky a dbal, aby výtisk, který mi pak náležel, nebyl třeba pomačkaný. A právě v té době už jsem byl rozhodnut, že se stanu malířem a chci kreslit do dětských časopisů. To byl můj sen!
Ovlivnily vás někteří výtvarníci anebo četba tehdejších kreslených seriálů a jejich scénáristé?
Miloval jsem seriál Jaroslava Foglara Rychlé šípy. V té době jsem dokonce věřil, že ti kluci žijí, a když jsem pak nastoupil do tiskárny Melantrich, odkud Mladý hlasatel vycházel, doufal jsem zcela vážně, že se tam s Rychlými šípy snad setkám. Ale nesetkal jsem se s nimi.
Byly těžké vaše začátky v Melantrichu?
Zařadili mě hned do ateliéru mezi hotové grafiky a ilustrátory. Ti pracovali i pro další časopisy vydávané tímto nakladatelstvím, např. Evu, Ahoj, České slovo či Besedu naší rodiny.
A pro ty jste taky kreslil? Kdy jste se vlastně dostal k Mateřídoušce - a ostatním dětským časopisům?
Po vyučení litografem a absolutoriu Grafické školy (1946) jsem byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze (1949-1954), kde jsem se také seznámil se svou ženou... Následovaly dva roky vojny. Hned po nich mě přizvala ke spolupráci redakce Pionýra.
A v ní konkrétně?
Konkrétně básník Jiří Havel a spisovatel Sváťa Hrnčíř. Pionýr, v mezidobí dvou let přezvaný na Větrník, jsem externě graficky upravoval a taky do něj začal kreslit...
Stal se vlastně vaším skoro až erbovním časopisem... S výsledky své práce pro něj jste dnes spokojen?
Bylo to v době složité, ale celá redakce měla zájem vydávat kvalitní časopis. Po všech stránkách. Ještě dnes, když listuji v Pionýrech a Větrnících, mám dobrý pocit.
Grafikem jste se tu stal už roku 1956; do Pionýra jste tehdy kreslil dobově velmi přitažlivý obrázkový příběh Tajemství přístavu. Vzpomínáte ještě, jak jste ho vymýšlel?
Pokoušel jsem se vytvořit seriál, na který budou čtenáři po letech vzpomínat asi jako teď já na Mladé hlasatele a seriály v něm. Mou touhou však přitom bylo vymyslet a nakreslit seriál RYZE český.
Neinspiroval jste se však i v zahraničí?
Vůbec ne. Zahraniční komiksy mi nebyly nikdy vzorem. Já měl rád ty české. Třeba seriál Josefa Lady Dobrodružství Tondy Čutala.
Aha. Ten PSAL roku 1929 Jan Morávek (1888-1958) a teď máme i nové vydání s verši Josefa Bruknera (1999). A jak už jsem se zmínil, ani vy jste veškeré seriály nevytvořil jen bez pomoci scénáristů...
Ale většinou jsem na nich dělal sám. I vámi zmíněné Tajemství přístavu jsem zpracoval sám, byť podle jakési povídky.
Mého dětství se ovšem Pionýr dotkl až o dvacet let později seriálem Návštěva z pralesa aneb Tarzan, synek divočiny (září 1975–srpen 1976). Mimochodem, jen pár let předtím dědici slavného amerického fantasty Edgara Rice Burroughse zakázali časopisu ABC vytvořit komiks podle Tarzana. Vy jste si s autorskými právy hlavu nelámal?
Když o tom dnes uvažuji, tak jsem svou verzi napsal a nakreslil... asi hlavně jako protiváhu Tarzana přetiskovaného pár let předtím právě v Pionýru. Vycházel s ilustracemi Zdeňka Buriana!
Obdobně jako pána opic jste už předtím odlehčil i jinou klasickou figuru: pána Apačů Vinnetoua, a to v rozsáhlém cyklu pro Ohníček. Byl podnícen známými německými filmy let šedesátých, nicméně je zcela očividné, že nejen jimi.
Nejen. V mládí jsem byl velký čtenář dobrodružných knížek. Přečetl jsem všechny Rodokapsy (1935-44), všechny Divoké západy (1939-41), všechny Rozruchy (1937-44) - a samozřejmě mayovky. Každou neděli jsem chodil do biografu na westerny. A tak jsem měl tento svět rád a pořád mám.
Malý Vinnetou dosáhl už dvou knižních vydání (naposled roku 2000), byť pokaždé jen formou výboru a vždy v jiném uspořádání.
Ano. Ze všech seriálů, které jsem kdy napsal a nakreslil, mám příběhy Malého Vinnetoua nejradši.
Celá ta série je ostatně parodií snad všech typických motivů Divokého západu a zábavnost je umocněna i zdánlivou vážností titulů jako Přepadení banky, Přepadení expresu či Zlatá horečka. Zdá se mi jen symptomatické, že jste tehdy parafrázoval svět, jenž jsme jako malí kluci pomalu ani neměli odkud znát... A ještě se chci zeptat, zda vás také nenapadlo „vrátit“ Malého Vinnetoua filmu.
Napadlo. Jiří Trnka o tomto seriálu dokonce řekl, že je to ideální předloha pro loutkový film.
A reagoval jste prací?
Asi tři televizní režiséři postupně projevili zájem. Ale objevily se vždycky překážky. Napřed ideové, potom zase finanční.
V případě poměrně rozsáhlého Malého Vinnetoua vydávaného po léta na pokračování vám nikdy nikdo nepomáhal s nápady, náměty a scénáři? Je to tak vtipné! S takovou invencí konstruovaná sága! A zrovna tak váš strašidlácký synek Kuk ve Sluníčku, který leží na dně duší generaci dnešních čtyřicátníků jako vzpomínka na předškolní věk (a rovněž by si zasloužil knižní vydání). V záhlaví stávalo jen „kreslí Karel Franta“. Znamenalo to snad občasnou účast nějakého autora scénáře?
Všechna pokračování Malého Vinnetoua i strašidýlka Kuka jsem zpracoval zcela sám. Nepomáhala mi ani babička. Figurka Kuka přitom vznikla na základě konkurzu v redakci Sluníčka.
Když jste byl malý, tak vám při prohlížení ilustrací vadily věcné chyby, a pak surovosti a také ponurost. Všeho toho jste se vystříhal a již v Kukovi mě nadchli vaši dobráčtí čerti v roli uhlířů s putnami. Nádherní jsou i vodníci. A vůbec je vám vlastní nejen téma amerického Západu, ale i pohádkových bytostí, přičemž sotva umíte namalovat upíra tak, abychom se báli. Nebo snad ano?
Celý život jsem vyhledával jeho lepší stránky - a právě o nich jsem se dětem snažil svým kreslením vypravovat. Vždyť není třeba rozmnožovat ty horší. Ne, čtenáře máme převádět spíš do světa laskavosti a úsměvu...
Prozradil byste své nejbližší plány? Nebude to zase i nějaký seriálový příběh?
Moje nejbližší plány jsou: malovat, malovat a malovat.
Děkuji za rozhovor a na závěr mi dovolte ocitovat vašeho bohužel už zesnulého přítele Františka Nepila: Karel Franta je nejenom malíř, on je i muzikant i zahradník i sedlák. Dále tesař, zedník, a bůh ví co ještě. On je i zámečník, protože si nejméně jednou v roce zapomene klíče od chalupy, vždy to zjistí až v Orlických horách a nějak se dovnitř dostat musí. A ve svých obrázcích? Tam je Franta i vypravěčem. Takovým, jaký sedával Svatopluku Čechovi Ve stínu lípy v Litni a jaký sedával Mikoláši Alšovi u pece v kuchyni
