. Dům hrůzy, trochu naivní próza teprve dvacetiletého Jaroslava Foglara (1907-1999) byla později zahrnuta do knihy Tábor smůly (1938), kde najdeme hned osm kapitolek. Z nich také vyjděme jako z předlohy, která o pouhý rok předešla publikování pěti strašidelných pokračování Rychlých šípů v Mladém hlasateli (celkově jde o 36.až 40. díl).
Začněme 33. kapitolou Tábora smůly. Jmenuje se První předtuchy a částečně odpovídá kreslenému příběhu Rychlé šípy na pokraji záhad. Ano, hoši se skutečně začínali bát, končí. Seriál je v Mladém hlasateli 6/1939 ukončen obrázkem s dnes již takřka kultovním výrokem Mirka Dušína: „No – přiznejme si to, že se tady najednou začínáme trochu bát.“
.
Nyní si všimněme, nakolik však pozdějšímu komiksu řídký děj kapitoly První předtuchy nestačil. Již na zadní stranu Mladého hlasatele 6/1939 totiž Foglar přidal i jádro následující (43.) kapitoly z knihy nazvané Tvář v okně. Malý Tomy ze sebe v knize během schůzky začne „chrlit“ (což bylo oblíbené Foglarovo slovo): „Koukejte… vidíte to… vidíte? Tam v okně přece… hleďte, jak se sem dívá…“ V seriálu se Tomy stává Jindrou Hojerem a říká: „Podívejte, podívejte se, kdo se to sem dívá?“
V knize dále čteme i popis oné tváře děsící klub z klášterní zahrady: „Viděl jsem na skle přimáčknutý obličej, s nenávistnýma očima se po nás zde rozhlížel. Nezapomenu do smrti těch zlých, hrozných očí. Kdo ví, jak dlouho se ten člověk na nás tak díval a co vlastně zamýšlel a kdo to byl.“ Tomuto popisu v pozdějším komiksu už odpovídá pouhopouhé Jindrovo: „Viděl jsem jen tvář, výhrůžnou a se zlýma očima.“ Což je, jak už jsem naznačil, předsunuto před ono Mirkovo „přiznejme si“…
. Tvář v okně obsahuje i epizodu s dopisem nalezeným pode dveřmi klubovny. V tomto anonymu stojí: „Jestli se nevystěhujete z té díry do tří neděl, vyletíte i s tou starou barabiznou až na Měsíc.“ Hezké, nicméně v seriálu, kde tuto příhodu představuje druhé z okének druhého pokračování (nazvané Síť záhad se zatahuje), čteme již něco trochu jiného: „Varujeme vás! Vystěhujte se hned z klubovny, čím dříve, tím lépe pro vás!“
Právě propíraná 43. kapitola Tábora smůly také obsahuje děsuplné informace o „ranách kladiva“ zaznívajících ze sklepa činžovního domu i o „podivných plouživých kročejích“ za dveřmi klubovničky, bývalé to prádelny. Obé se v pozdějším seriálu dovíme už daleko dřív, rovněž v už zmíněném posledním okénku s Mirkovým „přiznejme si“…
. 35. kapitola Tábora smůly se jmenuje Dětský nářek. V komiksu nás o nářku informuje Červenáček na začátku třetího pokračování nazvaného Tajemství dvoukoláku, když doslova říká: „Každý večer tu naříkalo v pusté zahradě nějaké dítě!“ Rychlonožka stojí vedle něj a rozšafně dodává: „Asi je někdo mučil, ale v zahradě jsme nic nenašli!“ Rychlonožka v komiksu vlastně v tu chvíli „nahrazuje“ postavu „Pepy“, kterýžto hoch v původním Táboře smůly říká: „Někdo je asi patrně mučí.“
Dále se v knize dočítáme: „Třebaže však se odvážili tajně prohledati celou rozsáhlou zanedbanou zahradu, do níž byl vstup zakázán, nenalezli ani stopy po dítěti. Šestého dne večer bylo již ticho - dítě více nenaříkalo.“ A člen klubu Jára poté konstatuje: „To už ho jistě umučili.“ Tady už je větší rozdíl, ono konstatování totiž Foglar přiřkl v pozdějším seriálu Rychlonožkovi, a to až ve čtvrtém pokračování strašidláckého dobrodružství nazvaném Rychlé šípy pátrají ve sklepě: „Ta rakev je jistě na to umučené dítě, které tu pořád křičelo v zahradě – už nekřičí!“
