„Já jsem Alban. Jsem umělec. Umělec DYNAMITU!“
Hans pracuje jako řidič taxíku č. 73 ve Vídni. Rakouská metropole v období několika let po První světové válce, kdy se příběh odehrává, jen těžce hledala svou načepýřenou slávu z éry rakouského mocnářství, které právě šílenství nedávno skončeného konfliktu rozmetalo na cáry. Vídeň začátkem dvacátých let, to už nebyla jen habsburská legenda, velkoměsto žijící z odkazu Mozarta a císařovny Sissi, téměř dvoumiliónový Babylón na krásném, modrém Dunaji plný kaváren, salónů a plesů. Vidíme spíše provinční město, pomalu se oklepávající z nedostatečného zásobování a devalvace měny, které začíná rozvíjet velkorysý investičním program zahrnující zlepšení infrastruktury i budování komplexů sociálního bydlení.
Hlavní hrdina tu vede poklidný, v podstatě nudný život; jednoho dne se však všechno změní. Do jeho vozu nastoupí mladá, elegantní dáma a nechá se odvézt na třídu Prince Eugena 62. Nikdy potom už nedokáže přesně vysvětlit, proč to udělal – snad kvůli mámivému pohledu jejích očí, snad kvůli nějakému těžko postřehnutelnému zlomu v jeho myšlení – ale místo toho, aby jel vstříc dalšímu klientovi, vystoupil Hans z vozu a záhadnou ženu začal sledovat. Pomalu se blíží do patra činžáku, kde zmizela… všude je klid, ticho… před bouří, jelikož události ve vteřině naberou neuvěřitelný spád a Hansův život už nikdy nebude jako dřív.
Taxikáři najednou někdo kroutí ruku za záda a tlačí ho před sebou do bytu, ve kterém je kromě luxusní pasažérky ještě další podivný týpek. Otevřeným oknem během chvilky všichni opouštějí apartmá, do něhož za pár vteřin vrazí policie. V ten okamžik všechny muže zákona likviduje mohutná exploze, zatímco čtyři hrdinové za výkřiku „Ať žije anarchie!“ mizí taxíkem vídeňskými ulicemi.
Ano, náš nebožák (nebo šťastlivec, to záleží na úhlu pohledu) se dostal do spárů anarchistů, kteří právě tenkrát, v době poválené nejistoty, zažívali jedno ze svých zlatých období. V roce 1922 se dokonce na berlínském kongresu spojili do „Mezinárodní asociace pracujících“, navazující na bakuninskou sekci I. Internacionály (existuje dodnes a má členské sekce asi ve dvaceti zemích). Na východě dnešní Ukrajiny kolem městečka Huljajpole zase existovala někdy mezi léty 1917 až 1921 anarchistická republika svobodných rolníků Nestora Machna, kterou brutálně rozdrtili až ruští bolševici.
Viva Zapata!
Noc celá skupina tráví na dunajském hausbótu u Hansova známého. Ten má však smůlu – jelikož se dověděl o dalším plánu, odjezdu do Hamburku, Alban ho bez milosti zabije. Na nádraží má ovšem pech také naše kvarteto; policie při zátahu zabije krásnou Loredanu, která vlastně byla prvopočátkem celé šlamastyky, do níž se Hans dostal, a Felixe – do severoněmeckého přístavu se tak dostanou pouze hlavní hrdina s Albanem. Zde se setkávají s mužem zvaným Opičák, z něhož se vyklube otec Loredany, a na lodi zamíří do Mexika.
To bylo tenkrát pro Evropana stále relativně mladou, exotickou a neznámou zemí. Rozlohou i počtem obyvatel jeden z největších států na světě prošel poměrně dlouhým a složitým formováním, jehož výsledky se autor snaží pečlivě zachytit. V 16. století se zde objevili španělští dobyvatelé a velmi rychle jako svíčku sfoukli staletí starou říši Aztéků. Proto je tu dnes úředním jazykem španělština (byť obohacená o řadu indiánských výrazů) a nejrozšířenějším náboženstvím katolické. V 19. století získalo Mexiko nezávislost na Španělsku (1824), ve válkách s USA pak přišlo o Texas, část Kalifornie, Arizonu, Colorado, Utah a Nové Mexiko (1848), nějaký čas tu znova vládli Evropané (císař Maxmilián Habsburský 1862 až 1867). Zakladatelem moderního mexického státu se stal Benito Juaréz, který se postavil do čela národního hnutí a po vyhnání okupantů i do čela republiky.
Komiks se odehrává v nedlouhé době po skončení mexické revoluce (1910 až 1917), vedené takovými legendami jako Francisco Madero, Emiliano Zapata a Pancho Villa, která svrhla diktátorský režim Porfiria Diaze. Po vyhlášení pokrokové ústavy a vytvoření Národní revoluční strany (ta se u moci držela až do roku 2000) se k moci se dostal Alvaro Obregón. Naši hrdinové, jako mávnutím kouzelného proutku změnění v mírumilovné beránky, doufají, že tu naleznou nejen fyzickou spásu před zákonem, ale především vnitřní klid pro duši unavenou zabíjením a politikou. Z anarchistů se stávají spořádaní, čestní občané napravující okolní křivdy s moralizující samozřejmostí.
Viva Vanoli!
Autorem na první i druhý pohled obyčejného komiksu, nakresleného ovšem s neuvěřitelnou lehkostí a stylem tvářícím se, že plně respektuje popisovanou epochu, je Vincent Vanoli. Narodil se 24. září 1966 ve francouzském Mont Saint Martin, nyní žije a pracuje v anglickém Brightonu. Během studia sochařství na štrasburské univerzitě jakoby žil dva životy: přes den se pilně učil a na noc se metamorfoval v komiksového snaživce. Debutoval ve 23 letech dílkem Jean-Pierre, které vyšlo v prestižní edici X nakladatelství Futuropolis. I díky ovlivnění Johnem Kennedym, Maxem Beckmanem, J. C. Denisem, B. Travenem a Jeanem Vigem se rychle dostal do kontaktu s nakladatelstvím Association. První výrazný úspěch u čtenářů zaznamenal v roce 1997 díky 60stránkovému dramatu Bon endroit (Eperluette). Jeho další zajímavá díla jsou Decameron (2000), Comete (dva díly 1998 a 2000), Contes de la desolation (tři díly 2002, 2003 a 2004), Brighton report (2005) či Attelage (2007). Chvíli vytvářel vlastní revue Maison de papier, nyní přispívá do časopisů Lapin a Jade. Originální kresba i nápady ve scénářích z něj dělají jednoho ze základních kamenů dnešní francouzské nezávislé scény.
Mexiko, o němž Vanoli dokáže s bravurní lehkostí vyprávět (a také se mu již o čtyři roky dříve věnoval v kraťasu Los Olvidados), je však nejen zemí „novou“, ale především politicky a občansky značně nestabilní a horkokrevnou. Ve zmatku, který tu vládne, se hlavní hrdinové rozdělují, prožívají různé příhody a nakonec každý zažívá vlastní uspokojení: Hans s Albanem se v doprovodu krásné zlodějky Dolores vydávají vstříc Karábii, zemi pro svobodné a unavené muže, kde na ně čeká nekončící siesta. Opičák vnitřního klidu nachází ve starých aztéckých pyramidách mezi houfy vřeštících opic, které v něm ctí svého krále…
Příště: Naivní nesmysl? Nečitelná hloupost? Totální slátanina? I když je to všechno pravda, apokalyptická sága Neige to nakonec dotáhla na neuvěřitelných téměř 600 stran. Jak je to možné a co na ní Francouze vlastně zaujalo, se podíváme za čtrnáct dní.
Hans pracuje jako řidič taxíku č. 73 ve Vídni. Rakouská metropole v období několika let po První světové válce, kdy se příběh odehrává, jen těžce hledala svou načepýřenou slávu z éry rakouského mocnářství, které právě šílenství nedávno skončeného konfliktu rozmetalo na cáry. Vídeň začátkem dvacátých let, to už nebyla jen habsburská legenda, velkoměsto žijící z odkazu Mozarta a císařovny Sissi, téměř dvoumiliónový Babylón na krásném, modrém Dunaji plný kaváren, salónů a plesů. Vidíme spíše provinční město, pomalu se oklepávající z nedostatečného zásobování a devalvace měny, které začíná rozvíjet velkorysý investičním program zahrnující zlepšení infrastruktury i budování komplexů sociálního bydlení. Hlavní hrdina tu vede poklidný, v podstatě nudný život; jednoho dne se však všechno změní. Do jeho vozu nastoupí mladá, elegantní dáma a nechá se odvézt na třídu Prince Eugena 62. Nikdy potom už nedokáže přesně vysvětlit, proč to udělal – snad kvůli mámivému pohledu jejích očí, snad kvůli nějakému těžko postřehnutelnému zlomu v jeho myšlení – ale místo toho, aby jel vstříc dalšímu klientovi, vystoupil Hans z vozu a záhadnou ženu začal sledovat. Pomalu se blíží do patra činžáku, kde zmizela… všude je klid, ticho… před bouří, jelikož události ve vteřině naberou neuvěřitelný spád a Hansův život už nikdy nebude jako dřív.
Taxikáři najednou někdo kroutí ruku za záda a tlačí ho před sebou do bytu, ve kterém je kromě luxusní pasažérky ještě další podivný týpek. Otevřeným oknem během chvilky všichni opouštějí apartmá, do něhož za pár vteřin vrazí policie. V ten okamžik všechny muže zákona likviduje mohutná exploze, zatímco čtyři hrdinové za výkřiku „Ať žije anarchie!“ mizí taxíkem vídeňskými ulicemi. Ano, náš nebožák (nebo šťastlivec, to záleží na úhlu pohledu) se dostal do spárů anarchistů, kteří právě tenkrát, v době poválené nejistoty, zažívali jedno ze svých zlatých období. V roce 1922 se dokonce na berlínském kongresu spojili do „Mezinárodní asociace pracujících“, navazující na bakuninskou sekci I. Internacionály (existuje dodnes a má členské sekce asi ve dvaceti zemích). Na východě dnešní Ukrajiny kolem městečka Huljajpole zase existovala někdy mezi léty 1917 až 1921 anarchistická republika svobodných rolníků Nestora Machna, kterou brutálně rozdrtili až ruští bolševici.
Viva Zapata!
Noc celá skupina tráví na dunajském hausbótu u Hansova známého. Ten má však smůlu – jelikož se dověděl o dalším plánu, odjezdu do Hamburku, Alban ho bez milosti zabije. Na nádraží má ovšem pech také naše kvarteto; policie při zátahu zabije krásnou Loredanu, která vlastně byla prvopočátkem celé šlamastyky, do níž se Hans dostal, a Felixe – do severoněmeckého přístavu se tak dostanou pouze hlavní hrdina s Albanem. Zde se setkávají s mužem zvaným Opičák, z něhož se vyklube otec Loredany, a na lodi zamíří do Mexika.
To bylo tenkrát pro Evropana stále relativně mladou, exotickou a neznámou zemí. Rozlohou i počtem obyvatel jeden z největších států na světě prošel poměrně dlouhým a složitým formováním, jehož výsledky se autor snaží pečlivě zachytit. V 16. století se zde objevili španělští dobyvatelé a velmi rychle jako svíčku sfoukli staletí starou říši Aztéků. Proto je tu dnes úředním jazykem španělština (byť obohacená o řadu indiánských výrazů) a nejrozšířenějším náboženstvím katolické. V 19. století získalo Mexiko nezávislost na Španělsku (1824), ve válkách s USA pak přišlo o Texas, část Kalifornie, Arizonu, Colorado, Utah a Nové Mexiko (1848), nějaký čas tu znova vládli Evropané (císař Maxmilián Habsburský 1862 až 1867). Zakladatelem moderního mexického státu se stal Benito Juaréz, který se postavil do čela národního hnutí a po vyhnání okupantů i do čela republiky. Komiks se odehrává v nedlouhé době po skončení mexické revoluce (1910 až 1917), vedené takovými legendami jako Francisco Madero, Emiliano Zapata a Pancho Villa, která svrhla diktátorský režim Porfiria Diaze. Po vyhlášení pokrokové ústavy a vytvoření Národní revoluční strany (ta se u moci držela až do roku 2000) se k moci se dostal Alvaro Obregón. Naši hrdinové, jako mávnutím kouzelného proutku změnění v mírumilovné beránky, doufají, že tu naleznou nejen fyzickou spásu před zákonem, ale především vnitřní klid pro duši unavenou zabíjením a politikou. Z anarchistů se stávají spořádaní, čestní občané napravující okolní křivdy s moralizující samozřejmostí.
Viva Vanoli! Autorem na první i druhý pohled obyčejného komiksu, nakresleného ovšem s neuvěřitelnou lehkostí a stylem tvářícím se, že plně respektuje popisovanou epochu, je Vincent Vanoli. Narodil se 24. září 1966 ve francouzském Mont Saint Martin, nyní žije a pracuje v anglickém Brightonu. Během studia sochařství na štrasburské univerzitě jakoby žil dva životy: přes den se pilně učil a na noc se metamorfoval v komiksového snaživce. Debutoval ve 23 letech dílkem Jean-Pierre, které vyšlo v prestižní edici X nakladatelství Futuropolis. I díky ovlivnění Johnem Kennedym, Maxem Beckmanem, J. C. Denisem, B. Travenem a Jeanem Vigem se rychle dostal do kontaktu s nakladatelstvím Association. První výrazný úspěch u čtenářů zaznamenal v roce 1997 díky 60stránkovému dramatu Bon endroit (Eperluette). Jeho další zajímavá díla jsou Decameron (2000), Comete (dva díly 1998 a 2000), Contes de la desolation (tři díly 2002, 2003 a 2004), Brighton report (2005) či Attelage (2007). Chvíli vytvářel vlastní revue Maison de papier, nyní přispívá do časopisů Lapin a Jade. Originální kresba i nápady ve scénářích z něj dělají jednoho ze základních kamenů dnešní francouzské nezávislé scény.
Mexiko, o němž Vanoli dokáže s bravurní lehkostí vyprávět (a také se mu již o čtyři roky dříve věnoval v kraťasu Los Olvidados), je však nejen zemí „novou“, ale především politicky a občansky značně nestabilní a horkokrevnou. Ve zmatku, který tu vládne, se hlavní hrdinové rozdělují, prožívají různé příhody a nakonec každý zažívá vlastní uspokojení: Hans s Albanem se v doprovodu krásné zlodějky Dolores vydávají vstříc Karábii, zemi pro svobodné a unavené muže, kde na ně čeká nekončící siesta. Opičák vnitřního klidu nachází ve starých aztéckých pyramidách mezi houfy vřeštících opic, které v něm ctí svého krále…
Příště: Naivní nesmysl? Nečitelná hloupost? Totální slátanina? I když je to všechno pravda, apokalyptická sága Neige to nakonec dotáhla na neuvěřitelných téměř 600 stran. Jak je to možné a co na ní Francouze vlastně zaujalo, se podíváme za čtrnáct dní.
