Za vším je britský autor Neil Gaiman, který dostal za úkol oživit starší komiksovou postavu Sandmana a dostal při tom volnou ruku. Gaiman je geniální vypravěč. Je jedno, do čeho se zrovna pustí: knížka, komiks, filmový scénář, vždycky je to nádherný příběh. Většinou existují dva světy, ten náš ve kterém žijeme a ten další. V tom spočívá Gaimanova genialita, vidí světy, které pragmatický člověk nikdy neobjeví, např. Svět za zdí (Hvězdý prach), Podlondýn (Nikdykde), Říše snů (Sandman). Chtěl bych být jeho vnukem a o letních prázdninách poslouchat všechny ty báječné historky, co mu kolují hlavou.
V Sandmanovi hodně využívá personifikace pojmů jako je Smrt, Osud nebo Touha atd. To není ve fantasy světě ničím výjimečné, Gaiman jim ale dokáže vdechnout naprosto uvěřitelnou motivaci k jejich jednání. Motivaci, která vychází z jejich podstaty. Je těžké říct, o čem může snít Sen, aby to neznělo příliš křečovitě a nekoukalo z toho, o čem sní autor. Jeho postavy se chovají přirozeně, ať už jsou to lidé, nebo metafyzické bytosti.
Vedle nižších božstev existují v tomto komiksu Věční, kteří vycházejí z nejzákladnějších lidských vlastností. Jedním z nich je Pán snů, Sandman nebo taky Morfeus a celá sága se točí hlavně kolem něj. V druhém díle Domeček pro panenky je hlavní postavou Rose Walkerová, pokud se to tak dá říct. Všichni, kdo v komiksu vystupují, mají poměrně dost prostoru a neexistuje jen jedna dějová linie. Mladá Rose společně se svoji matkou přilétá do Londýna na pozvání tajemného hostitele. Protože ji ale ostrovní krajina moc nezajímá, usne na zadním sedadle auta a ponoří se do velmi živého a hodně zvláštního snu o Sandmanovi. Zdá se jí o pravidelné inventuře snů, kdy se zjistí, že čtyři z nich nejsou k nalezení. Vedle toho by Rose také ráda našla svého ztraceného bratra Jeda.
Celkem se sešlo pět různých ilustrátorů, kteří měli Gaimanovy příběhy oživit. Naprostou většinu ale oddřel Mike Dringenberg spolu s Malcolmem Jonesem III. Dokázali neuvěřitelnou věc: vystihli přesně to, co má Gaiman ve svém vyprávění. Je to všude a nemůžete před tím uniknout, to lehké mrazení, že za tím vším je ještě něco víc. Postavy mají blíže k reálnému pojetí. České vydání je černobílé, ale o zážitek nijak neochuzuje. Právě kombinace reálného ztvárnění s imaginárním světem snů a strohého barevného pojetí budí nepříjemný pocit v zátylku.
Prologem jsou Příběhy psané v písku. Je to poklad, který se předává z generace na generaci, z otce na syna. Společně s Miláčky štěstěny jsou to epizody ze Sandmanova života, které se k hlavnímu příběhu vztahují okrajově. Miláčci tvoří něco jako klid před bouří. Začátek je odlišný natolik, že to chvíli trvá, než člověk zapomene na předchozí párty a přijde na chuť jemné odpolední skleničce. S grafickým vyvedením je to podobné, najednou jste někde uprostřed krčmy, jak vystřižené z Robina Hooda a netušíte, proč tu jste a chcete se vrátit. Graficky se této kapitoly chopili Michael Zulli a Steve Parkhouse, drží se nastaveného konceptu a hlavním rozdílem je spíš dobové zařazení, než odlišné grafické pojetí.
Následující kapitola se jmenuje Sběratelé. Vrací se zpátky na Americký kontinent do přibližné současnosti. Americký sen je pojem, který si každý rád vykládá po svém. V Domečku pro panenky, ale budete doufat, že to byl opravdu jenom sen a budete rádi, že jste se probudili. Asi nejděsivější kapitola paradoxně svoji reálností. Tohle by se mohlo stát...někde.
Za zmínku stojí také práce českého týmu, překlad Viktor Janiš, počítačový lettering a grafická úprava Ondřej Jireš, ruční lettering David Horák. Odlišnost některých postav je zvýrazněna ztvárněním jejich bublin a použitým fontem. Překlad a výsledná úprava musela být v některých případech pěkným oříškem. Příjemným bonusem je galerie fotomontáží, které jsou ve své černobíle podobě použity jako úvodní stránky kapitol.
Druhý díl Sandmana je parádní dílo a za tu porci zábavy rozhodně stojí.
