Nezávislý novinář Matty Roth přijme nabídku Liberty News na „exkluzivní“ reportáž o 204. dni války. Proč zrovna o 204. dni války? Protože právě v tento den zmasakrovala jednotka armády Spojených států amerických mírový průvod civilistů. Po jejich řádění zůstalo na dvě stovky obětí. Ačkoliv je armáda schopná zamáznout všelijaké „boty,“ tahle bota už byla trochu velká. Lidé jsou napjatí a podráždění, vyšetřit se to musí.
A než se odsoudí obviněný, pokouší se Matty najít pravdu o tomhle masakru. Postupně se dozvídá různé verze, podle toho s kým zrovna mluví. Od toho nejposlednějšího pěšáka, který je z masakru civilistů obviněn, přes seržanta který jednotce velel až po tří hvězdičkovaného generála, který velí zásahu na Manhattanu. Od každého se dozví pravdu... jejich verzi pravdy. Zbývá jen dokázat, kdo z nich pravdu má a kdo si s pravdou jen hraje a ohýbá ji pro vlastní prospěch.
Ve čtvrtém díle DMZ najdete zatím jeden z těch přímočařejších příběhů této série. Ne, že by to snad bylo na škodu, ale člověk by čekal něco krapet vymakanějšího. I když, na druhou stranu, příběh je zase docela dobře uvěřitelný.
Kolikrát jste slyšeli o „nezbytných ztrátách“ na civilních obyvatelích, ať už ve Vietmanu, Koreji, Afghanistánu či Iráku. A nejen Amerika i jiné státy a národy se dopouštějí takovýchto zvěrstev. Z tohoto pohledu má příběh zase koule, to se musí nechat. Není to jen zásluhou Briana Wooda, který opět psal scénář, ale i kreslíře, v tomto případě kreslířů.
Kromě starého známého tahouna Riccarda Burchielliho nám flashback do minulosti obviněného pěšáka a jeho pohled na události přiblíží Nathan Fox, události z pohledu druhého vojáka pro změnu Viktor Kalvachev. Mattovo pátrání mezi obyvateli DMZ ztvárnil Kristian Donaldson. Chápu použití prvních dvou kreslířů, myslím že to je dobrý a jednoduchý nápad jak oddělit a vyřešit jednotlivé časové úseky. Proč byl ale přizvaný Donaldson tomu nerozumím, jeho kresba se sem prostě moc nehodí. Ačkoliv se mi zdá Burchielliho kresba v této knize poněkud uspěchaná a v porovnání s předchozími díly i trochu odfláknutá, pořád je to nadstandardně odvedená práce. Navíc k Woodovým „civilním“ scénářům vyloženě sedne.
Neřekl bych, že je DMZ – Palba do vlastních dosud nejdrtivějším dílem série, jak se píše v popisu. Musím ale uznat, že jsem měl při čtení (a zvláště pak poslední kapitoly) hodně nepříjemný pocit a poslední stránky pročítal doslova s otevřenou hubou a nevěřícným výrazem v obličeji. 