Spidera vyhodili ze Slova. Ne, že by mu to nějak vadilo, on to už totiž, tak nějak tušil, takže žádný velký překvapení se nekonalo. Sejde z očí, sejde z mysli, to v jeho případě ale neplatí. I když vyklidil pozice, neustále je pro určité lidi osinou v zadku. Nejde tak o určité lidi, spíš o určitého člověka. Člověka masturbujícího do státní vlajky, člověka ohýbajícího si ústavu jak se mu zachce. Člověk, který nemůže Spidera vystát. Gary Callahan aka Fešák, prezident Spojených států amerických.Jenže jméno Spider Jerusalem pořád ještě něco znamená a umlčet ho není jednoduché, pro spoustu lidí je pořád ještě ten, kdo vám řekne Pravdu. A když nemůžete hlásat pravdu oficiálně, je třeba najít si jiný způsob. Spidera čeká návrat ke kořenům a je potřeba hejbnout zadkem, zdraví má jen jedno a jeho tělo začíná stávkovat.
Po tomhle tří dílném příběhu, na vás čekají ještě tři jednodílné chuťovky. První Kšeftík, je mrazivý příběh dětských pouličních prostitutů. Druhý příběh Má to logiku, je taková sonda do života duševně chorých, které vykopnou z ústavu rovnou na ulici.
Chudinské čtvrtě jsou jimi přeplněny. To jsou místa, kde se teď Spider hemží. V poslední, titulní povídce Všechno nebo nic, nás Spider protáhne Městem a poodhalí staré dobrý časy, kdy Město ještě nebylo tou hnusnou, zkaženou hroudou, v jakou se později proměnilo. Město se ale mění neustále, staré budovy ustupují novým, věci, které se zdají být zkažené, můžou už zítra znamenat něco úplně jiného. Město je jako vyvíjející se organismus.
A vůbec celý Transmetropolitan je vyvíjející se organismus. To, co ze začátku vypadalo jako nějaká cynická, černohumorně laděná taškařice, se postupem času změnilo na cynickou vizi budoucí společnosti. Já věřím, že takhle nějak to tady bude za pár desítek let vypadat taky. V tomhle si Ellise jako autora cením nejvíc, jako vizionáře. Dost možná chorého, ale vizionáře.
Pro někoho se můžou zdát novější díly Transmetropolitanu nudnější, připouštím, že si někdy můžete připadat jako na houpačce. Záleží jen na úhlu pohledu, vy se totiž vyvíjíte společně se Spiderem. Ellis už neservíruje Spidera, který jen to jak někomu rozkope xicht. Ellis servíruje Příběhy. Příběhy, ze kterých budete mít husí kůží, divnou pachuť v hubě. Které vás nenechají v klidu. Třeba jako se mu to povedlo v příběhu Kšeftík, kde vylíčil celý ten koloběh, jaký asi zažívají děti na ulici. Jak se společnost obrací s cynickým úšklebkem zády ke státní mašinerii, která ze setrvačnosti jede a všechno mele a sype do jednoho pytle. No a že to nefunguje? Koho to zajímá, není čas brát ohledy. Takže, až někdy na nádru narazíte na devítiletýho kluka, který se vás s nepřítomným výrazem v očích zeptá: “Kšeftík?“, neříkejte že jsem vás nevaroval.
Do příběhů jako je tento, se stále silněji vplétá jakési politicko-morální poselství. Co tím myslím? Zatímco v Roku bastarda (pravděpodobně čtvrtý díl série) kde se řešila volba nového prezidenta Spojených států, Spider rozjíveně ničil prezidentské kandidáty, aby nakonec zvolil mezi menším zlem. Že by paralela s volbou našeho prezidenta? Tady šlo ještě o jakousi veselou politickou agitku. Ovšem v dalších příbězích, které popisují život těch obyčejných, to už je jiný kafe. Pořádně černé kafe. Ukazuje nám totiž život té chátry, jak jim Spider rád říká, lidí bez domova, lidí s psychickými i existenčními problémy.
Uvidíte novodobé rasistické předsudky, dětské prostituty, podivné svazky lidí a zvířat, lidí a strojů, lidí a jiných lidí. Je to jako otevřít noviny, přečíst si zprávy ze zahraničí, domova a naroubovat to do Města budoucnosti. Jerusalem nenabízí žádné populistické řešení nebo prázdné kecy. On jenom upozorňuje a ukazuje, nenabízí řešení k věcem, co vlastně ani řešení nemají. Možná je to špatně, možná že by bylo dobré, kdyby Ellis formou Jerusalema, navrhl nějaký řešení. Ale je dost dobře možné, že by to lidi přestali číst, takže já se raději spokojím s upozorňováním a s tím, že se lidi můžou nad tím zamyslet. A to je někdy víc, než nabízet řešení.
To, co Ellis vymýšlí, tomu Robertson dává křídla. Jeho kresba je bezchybná, od brutálních drsáren, přes celostránkové kresby až po ty emotivnější pasáže. Od postav pokroucených ve smrtelné křeči, přes ladnost akčních scén až po neskutečné škleby a pózy hlavního hrdiny. Všude, kam vaše oko pohlédne, budete pohlazeni po duši. Ačkoliv z jiných Robertsonových věcí (např. Fury) se zdá, že ho kreslení nebaví, já si myslím a pevně tomu věřím, že Transmetropolitan byla jeho srdeční záležitost. Takže zatím se o odflakování kresby nedá vůbec mluvit.
Tradiční BBartovská úprava, lesklý papír, skvělé barvy a výtečný překlad dělá z celého Transmetropolitanu dokonalou sérii, kterou je radost číst. Tak se nebojte a naskočte.
A já vám řeknu věci, co vás rozesmějí, a řeknu vám věci, ze kterých vám nebude nejlíp, a řeknu vám věci, které vás opravdu naserou, a řeknu vám věci, které vám nikdo jiný neřekne. Řeknu vám všechno, jen ne kecy.
