A Sin City má atmosféru jednoho žánru – žánru noir. Žánru tvrdé detektivky. Žánru vycházejícího z reality, žánru světa, kde spravedlnost a dobro nemusí vždy zvítězit, světa ponurého a temného, světa, kde vládnou . peníze a moc a kde vítězí jen ti nejsilnější, světa, který nemá s nikým slabým a nepřipraveným žádné slitování. Světa bez spravedlnosti. Světa na druhé straně. Světa noci. Světa, který nepatří řádným občanům, ale kriminálním živlům, prostitutkám a zabijákům. Světa na šikmé ploše, do kterého se snadno vstupuje, ale který se špatně opouští. Světa zločinu.
A tento temný svět je v zahraničí i u nás velmi populární, protože rezonuje se základními složkami lidské mysli. Vždyť je tak příjemné bát se v bezpečí vlastního vytopeného domova. Proto jsou tak oblíbené horrory… A z téže odvrácené strany našeho pohodlí těží i noir. Člověk rád vidí, že na tom ještě není tak špatně a že někdo na tom může být hůř než on. Lidé prostě rádi čtou příběhy o pochmurných světech a jsou pak rádi, že si mohou říct, jak jsou na to ještě dobře.
Čtenáři přímo milují příběhy o osamělých hrdinech mimo zákon, protože reálný svět je často svazuje svými zákony a vazbami, s kterými oni sami nemohou nic dělat a tak hledají možnost odreagovat se na příbězích o těch, kteří měli tu odvahu a hranice zákona i vlastního strachu překročili. Noir je přímo přecpaný takovýmito osamělými hrdiny, kteří se sice protloukají i jinými žánry, ale zde jasně dominují. A učebnicovým příkladem je i Sin City. Marv, Dwight McCarthy – to jsou jasné příklady takovýchto osamělých vyvrženců, tvory neschopnými se přizpůsobit pravidlům života v „civilizované“ společnosti. Jsou to lidé, které by jste asi nechtěli moc rádi potkat, ale zároveň je obdivujete za odvahu a sílu (a schopnosti) postavit se těm špatným stránkám naší společnosti. Postavit se lidem, kteří se vymkli z dosahu lidské spravedlnosti pomocí svých peněz a vlivu. Protože skutečnými predátory moderní lidské společnosti nejsou ti nejsilnější ani nejmoudřejší, ale ti, jak by řekl mladý radikál, nejvychcanější.
A z druhé strany: kdo by nechtěl zatočit se zločinci a kriminálními živly, pokud by měly tu drzost si na vás dovolovat (anebo, když už nic jiného, tak aspoň zpacifikovat tu uječenou domovnici, které se nejspíš jenom nelíbí váš ksicht). Ano, i o tomhle je mýtus osamělého bojovníka proti zlu. I o tom je Sin City. Všichni hrdinové Sin City jsou totiž stejní. Osamělí tvrďáci, kteří bojují za svou vlastní verzi spravedlnosti nebo se snaží „jenom“ přežít a mají tu smůlu, že svět je plný svinstva, do kterého vždycky nakonec šlápnou a pak ho jsou nuceni „odstranit“. Což je paradoxně částečně přibližuje jejich zářivým . komiksovým superbratrům, kterým také jde o spravedlnost ve vlastním pojetí. O spravedlnost v instinktivním pojetí obyčejných lidí, kteří také nechápou, proč jsou za to sto korun zapomenutých daní hned perzekuováni, zatímco podvodníci dlužící miliardy se pohodlně projíždějí světem ve svých luxusních limuzínách. Ano, je pravda, že by to špatně dopadlo, kdyby si každý dělal, co by považoval sám za správné, protože hranice mezi spravedlností a bezprávím je často nejasná a nezřetelná (navíc jsou to z valné části pouhá pravidla natlučená nám do hlavy výchovou). Asi by se vám moc nelíbilo, kdyby se prosazování zákona ujaly „holky“ ze Starého města. Tedy v reálu nelíbilo.
Ti, kdo tvoří podsvětí, jsou totiž samozřejmě z velké části lidé, kteří jsou mimo zákon, protože prostě neuznávají právo ostatních na osobní vlastnictví a někdy i na život; jsou to jednoduše zloději a vrazi, kterým se nechce dělat – tak proč si nepřilepšit jinak? Ale v Sin City je to, alespoň částečně, jiné. Hrdinové Sin City by skutečně mohli patřit k těm nemnoha, kteří se stali vyděděnci společnosti z důvodů své schopnosti postavit se těm, kteří se pouze kryjí za hradbou zákona, aby si tak mohli snadněji ohlídat své nepříliš čistě nabyté jmění a beztrestnost. Hrdinové Sin City jsou těmi, které už nebaví dívat se na to, jak je spravedlnost už po miliónté oklamána a obelstěna, či jak je pro formální chybu propuštěn malý vrah děvčátek. Tady takovými lidmi by mohli být, kdyby neměli své vlastní vnitřní démony nekontrolovatelně toužící po zabíjení. I když je jasné, že právě proto jsou schopni vzít spravedlnost do vlastních rukou. Přesto však, já bych dost nerad nechal Marva určovat, kdo překročil spravedlnost (schválně neříkám zákon) a kdo ne… čímž se dostáváme do bludného kruhu, který asi nelze rozetnout …
O kresbě a její síle aneb v čem je tak odlišná, jakých postupů využívá a čeho tím dosahuje; také o přírodních zákonitostech a jak to všechno dopadlo
Pojďme se raději věnovat tomu poslednímu aspektu úspěšnosti Sin City, o kterém jsem schopen vám něco souvislého říci. (Pokud ale jde o drobnější a ne tak snadno popsatelné důvody, tak na ty bych byl schopen vyplácat ještě celé stránky textu. Taková je síla a komplexnost Sin City). Ale teď už pojďme na zmiňovanou kresbu.
Něco takového jste ještě nikdy neviděli, to vám zaručuji. Ano. Kresba v Sin City je naprosto odlišná svým celkovým pojetím od všeho, co jste zatím v comicsu mohli spatřit… Je černobílá. No, dobře, to vás moc neoslnilo, co? Ale ona JE černobílá, akorát, že úplně jinak než byste kdy čekali. Z větší části totiž kašle na jakékoliv konvence v zobrazování comicsů a právě proto má obrovskou schopnost vás strhnout a přenést na vás tolik pocitů, emocí a takovou dávku atmosféry jako málokterá jiná. Ano. Bez této kresby, by ta tolik vychvalovaná atmosféra nikdy tolik nevynikla. A Sin City by nikdy nebylo tak slavné. Tak. Ale v čem je tak zvláštní a vyjímečná? Hlavně svou hrou se světlem a stínem. Tyhle dvě veličiny jsou tu prostě vším. Strohé siluety jako by vysekané sekáčkem na led Sharon Stoneové. A to siluety vysekané nejen z bílé, ale i z černé (střídání pozitivu s negativem je oblíbeným Millerovým motivem), plus velmi originální způsoby stínování. A pozor, barvou která zde jasně dominuje není bílá, ale černá. Díky ní se i pravá poledne v Sin City zdají odehrávat v noci. Díky ní získává Sin City svou nezaměnitelnou temnou a ponurou příchuť temného piva. Temné detektivky. Noiru. A stejně tak se díky ní Frankovi povedlo to, čeho chce dosáhnout každý autor comicsů. Vnutit čtenáři svůj vlastní rytmus čtení. Donutit ho zpomalovat a zrychlovat tam, kde je to vhodné, nutné a taky zábavné. Jsou tu pasáže přeplněné myšlenkovými dialogy hlavního hrdiny a stejně tak části, které doslova přeletíte očima. V tom druhém případě jde o úseky, které se překvapivě mnohem více než západnímu stylu podobají stylu vyprávění mangy. Jde hlavně o podrobně rozfázované sekvence zabíjení či (z opačného pohledu) stačí zmínit Nancy, když tančí a pomalu se svléká v baru u Kadie. Tohle je prostě Sin City… Výjimečné v příbězích, výjimečné ve stylu vyprávění a výjimečné i ve své kresbě. Pravdou je, že nemusí sednout každému, ale pro ty, kteří mu propadnou, pro ty už není cesty zpět. Navždy už budete jeho. Co víc k tomu dodat. Zkuste si ho a pak…pak kapitulujte. Vítejte do klubu zatracenců. Lidí, kterým Sin City vzalo…duši? Pokud je to skutečně vaše duše, tak mohu jen dodat, že to je ještě dost malá cena za tak obrovský zážitek.
Co tedy říct na závěr? Nějaké shrnutí? Myslím, že je zbytečné. Vše co jsem byl schopen říct, jsem už řekl – proč to opakovat? Proč opakovat to staré a teď už klasické prohlášení Štěpána Kopřivy, že „Sin City je právem kult“, že patří k tomu nejlepšímu, co kdy v comicsu vzniklo, že má geniální atmosféru, geniální scénář, geniální kresbu, že je geniální kombinací atmosféry, scénáře a kresby, že Frank Miller je génius? K tomu nelze nic víc dodat. Snad jen: Kupte si to, propadněte tomu, podlehněte. Třemi slovy: Užijte si to!
A tento temný svět je v zahraničí i u nás velmi populární, protože rezonuje se základními složkami lidské mysli. Vždyť je tak příjemné bát se v bezpečí vlastního vytopeného domova. Proto jsou tak oblíbené horrory… A z téže odvrácené strany našeho pohodlí těží i noir. Člověk rád vidí, že na tom ještě není tak špatně a že někdo na tom může být hůř než on. Lidé prostě rádi čtou příběhy o pochmurných světech a jsou pak rádi, že si mohou říct, jak jsou na to ještě dobře.
Čtenáři přímo milují příběhy o osamělých hrdinech mimo zákon, protože reálný svět je často svazuje svými zákony a vazbami, s kterými oni sami nemohou nic dělat a tak hledají možnost odreagovat se na příbězích o těch, kteří měli tu odvahu a hranice zákona i vlastního strachu překročili. Noir je přímo přecpaný takovýmito osamělými hrdiny, kteří se sice protloukají i jinými žánry, ale zde jasně dominují. A učebnicovým příkladem je i Sin City. Marv, Dwight McCarthy – to jsou jasné příklady takovýchto osamělých vyvrženců, tvory neschopnými se přizpůsobit pravidlům života v „civilizované“ společnosti. Jsou to lidé, které by jste asi nechtěli moc rádi potkat, ale zároveň je obdivujete za odvahu a sílu (a schopnosti) postavit se těm špatným stránkám naší společnosti. Postavit se lidem, kteří se vymkli z dosahu lidské spravedlnosti pomocí svých peněz a vlivu. Protože skutečnými predátory moderní lidské společnosti nejsou ti nejsilnější ani nejmoudřejší, ale ti, jak by řekl mladý radikál, nejvychcanější.
A z druhé strany: kdo by nechtěl zatočit se zločinci a kriminálními živly, pokud by měly tu drzost si na vás dovolovat (anebo, když už nic jiného, tak aspoň zpacifikovat tu uječenou domovnici, které se nejspíš jenom nelíbí váš ksicht). Ano, i o tomhle je mýtus osamělého bojovníka proti zlu. I o tom je Sin City. Všichni hrdinové Sin City jsou totiž stejní. Osamělí tvrďáci, kteří bojují za svou vlastní verzi spravedlnosti nebo se snaží „jenom“ přežít a mají tu smůlu, že svět je plný svinstva, do kterého vždycky nakonec šlápnou a pak ho jsou nuceni „odstranit“. Což je paradoxně částečně přibližuje jejich zářivým . komiksovým superbratrům, kterým také jde o spravedlnost ve vlastním pojetí. O spravedlnost v instinktivním pojetí obyčejných lidí, kteří také nechápou, proč jsou za to sto korun zapomenutých daní hned perzekuováni, zatímco podvodníci dlužící miliardy se pohodlně projíždějí světem ve svých luxusních limuzínách. Ano, je pravda, že by to špatně dopadlo, kdyby si každý dělal, co by považoval sám za správné, protože hranice mezi spravedlností a bezprávím je často nejasná a nezřetelná (navíc jsou to z valné části pouhá pravidla natlučená nám do hlavy výchovou). Asi by se vám moc nelíbilo, kdyby se prosazování zákona ujaly „holky“ ze Starého města. Tedy v reálu nelíbilo.
Ti, kdo tvoří podsvětí, jsou totiž samozřejmě z velké části lidé, kteří jsou mimo zákon, protože prostě neuznávají právo ostatních na osobní vlastnictví a někdy i na život; jsou to jednoduše zloději a vrazi, kterým se nechce dělat – tak proč si nepřilepšit jinak? Ale v Sin City je to, alespoň částečně, jiné. Hrdinové Sin City by skutečně mohli patřit k těm nemnoha, kteří se stali vyděděnci společnosti z důvodů své schopnosti postavit se těm, kteří se pouze kryjí za hradbou zákona, aby si tak mohli snadněji ohlídat své nepříliš čistě nabyté jmění a beztrestnost. Hrdinové Sin City jsou těmi, které už nebaví dívat se na to, jak je spravedlnost už po miliónté oklamána a obelstěna, či jak je pro formální chybu propuštěn malý vrah děvčátek. Tady takovými lidmi by mohli být, kdyby neměli své vlastní vnitřní démony nekontrolovatelně toužící po zabíjení. I když je jasné, že právě proto jsou schopni vzít spravedlnost do vlastních rukou. Přesto však, já bych dost nerad nechal Marva určovat, kdo překročil spravedlnost (schválně neříkám zákon) a kdo ne… čímž se dostáváme do bludného kruhu, který asi nelze rozetnout …
O kresbě a její síle aneb v čem je tak odlišná, jakých postupů využívá a čeho tím dosahuje; také o přírodních zákonitostech a jak to všechno dopadlo
Pojďme se raději věnovat tomu poslednímu aspektu úspěšnosti Sin City, o kterém jsem schopen vám něco souvislého říci. (Pokud ale jde o drobnější a ne tak snadno popsatelné důvody, tak na ty bych byl schopen vyplácat ještě celé stránky textu. Taková je síla a komplexnost Sin City). Ale teď už pojďme na zmiňovanou kresbu.
Něco takového jste ještě nikdy neviděli, to vám zaručuji. Ano. Kresba v Sin City je naprosto odlišná svým celkovým pojetím od všeho, co jste zatím v comicsu mohli spatřit… Je černobílá. No, dobře, to vás moc neoslnilo, co? Ale ona JE černobílá, akorát, že úplně jinak než byste kdy čekali. Z větší části totiž kašle na jakékoliv konvence v zobrazování comicsů a právě proto má obrovskou schopnost vás strhnout a přenést na vás tolik pocitů, emocí a takovou dávku atmosféry jako málokterá jiná. Ano. Bez této kresby, by ta tolik vychvalovaná atmosféra nikdy tolik nevynikla. A Sin City by nikdy nebylo tak slavné. Tak. Ale v čem je tak zvláštní a vyjímečná? Hlavně svou hrou se světlem a stínem. Tyhle dvě veličiny jsou tu prostě vším. Strohé siluety jako by vysekané sekáčkem na led Sharon Stoneové. A to siluety vysekané nejen z bílé, ale i z černé (střídání pozitivu s negativem je oblíbeným Millerovým motivem), plus velmi originální způsoby stínování. A pozor, barvou která zde jasně dominuje není bílá, ale černá. Díky ní se i pravá poledne v Sin City zdají odehrávat v noci. Díky ní získává Sin City svou nezaměnitelnou temnou a ponurou příchuť temného piva. Temné detektivky. Noiru. A stejně tak se díky ní Frankovi povedlo to, čeho chce dosáhnout každý autor comicsů. Vnutit čtenáři svůj vlastní rytmus čtení. Donutit ho zpomalovat a zrychlovat tam, kde je to vhodné, nutné a taky zábavné. Jsou tu pasáže přeplněné myšlenkovými dialogy hlavního hrdiny a stejně tak části, které doslova přeletíte očima. V tom druhém případě jde o úseky, které se překvapivě mnohem více než západnímu stylu podobají stylu vyprávění mangy. Jde hlavně o podrobně rozfázované sekvence zabíjení či (z opačného pohledu) stačí zmínit Nancy, když tančí a pomalu se svléká v baru u Kadie. Tohle je prostě Sin City… Výjimečné v příbězích, výjimečné ve stylu vyprávění a výjimečné i ve své kresbě. Pravdou je, že nemusí sednout každému, ale pro ty, kteří mu propadnou, pro ty už není cesty zpět. Navždy už budete jeho. Co víc k tomu dodat. Zkuste si ho a pak…pak kapitulujte. Vítejte do klubu zatracenců. Lidí, kterým Sin City vzalo…duši? Pokud je to skutečně vaše duše, tak mohu jen dodat, že to je ještě dost malá cena za tak obrovský zážitek.
Co tedy říct na závěr? Nějaké shrnutí? Myslím, že je zbytečné. Vše co jsem byl schopen říct, jsem už řekl – proč to opakovat? Proč opakovat to staré a teď už klasické prohlášení Štěpána Kopřivy, že „Sin City je právem kult“, že patří k tomu nejlepšímu, co kdy v comicsu vzniklo, že má geniální atmosféru, geniální scénář, geniální kresbu, že je geniální kombinací atmosféry, scénáře a kresby, že Frank Miller je génius? K tomu nelze nic víc dodat. Snad jen: Kupte si to, propadněte tomu, podlehněte. Třemi slovy: Užijte si to!
