Kdo porazil perské loďstvo v bitvě u Salamíny? Kdy byla Nobelova cena za fyziku poprvé udělena ženě? Kde vyjel na silnici první automobil? Jak se stavěly francouzské katedrály? Co je smyslem všeho lidského snažení? Na tyto a jiné otázky vám odpoví publikace Historie Evropy: Obrazové putování.
Historie Evropy započne starší dobou kamennou a provede čtenáře dějinami tohoto kontinentu v podstatě až do dnešních dnů Evropské unie. Kniha obsahuje celkem sedmdesát kapitol. Takový počet vypadá jako veliké číslo, ale s ohledem k tomu, že se publikace snaží zaznamenat veškeré známé dějiny kontinentu, je to číslo přijatelné.
Dělení knihy je rozumné, lépe se vstřebává po menších částech. Nejde tedy o běh na dlouhé tratě, ale o krátké souhrnné kapitolky, které postihují vybraný časový úsek a zachycují vše podstatné. Tato forma zpracování je ohleduplná ke čtenáři a dávkuje historii po stravitelných částech. Co bych dal za takovouto knihu jako dítě...
Námět knihy, koncepce, výběr a skladba kapitol je prací Renáty Fučíkové, která je primárně ilustrátorkou a výtvarnicí. Je tedy zřejmé, že formou sdělení historické látky bude obraz. Každá z kapitol je sestavena podle stejného vzoru: úvodní strany s názvem a číslováním kapitoly. Samotných obrazových panelů, které zabírají celou stranu a převážně dvojstranu. Textové části, komiksových bublin, časové osy a závěrečného shrnutí kapitoly.
Není to tedy klasické komiksové zpracování sestávající se z panelů a jednotlivých oken, jak jsme zvyklí. Pokud znáte Obrázky z českých dějin a pověstí, tak jste na hony daleko. Každý list, nebo dvoulist je samostatný obraz, do kterého jsou vloženy texty.
Ilustrace převážně zachycují prosté lidi při rutinní činnosti, kteří jakoby mimochodem pomocí komiksových bublin komentují probíranou látku. Jsou to politické monology, dialogy, přímé citáty historických postav, ale i prosté štěbetání pavlačových drben.
Čím kratší prohlášení, tím je čtenáři období mnohem bližší a hlouběji se vryje do paměti. Pokud si odmyslíme elektřinu a naše technologie, tak děcko zjišťuje, že se v ničem podstatném nelišíme od našich předků. Textovou část vnímám jako vyváženou a objektivní. Kniha se obloukem vyhýbá nesrozumitelným pojmům a letopočtům. Toto se ponejvíce zavděčí malému čtenáři. Nicméně není možno chronologicky sledovat události bez konkrétních dat. Bezduché učení letopočtů je často kritizovanou částí výuky dějepisu. Sám vám ze spaní vysypu z rukávu Zlatou bulu sicilskou, založení Karlovy univerzity, či bitvu na Bílé hoře. Nic se nemá přehánět a neznalost neomlouvá. Jak už to tak bývá, pravda bude někde uprostřed, každé datum se dá dohledat, ale bez základních znalostí to také nejde.
Historie Evropy řeší těžko stravitelné letopočty přímo šalamounsky. Na spodní části obrazových stran se vine časová osa, na které si čtenář může dát textové události do chronologického kontextu. Osa má nejprve tvar něčeho co vypadá jako lýko a později se mění v řetěz na němž jsou navěšeny artefakty poplatné době. Líbí se mi nápad s proměnou časové osy, která plynule přechází po době kamenné z lýka v kovový řetěz. Je škoda, že s touto inovací nešla ilustrátorka celou knihou. Bylo by stylové, kdyby se například v období druhé světové války proměnila v ostnatý drát a v současnosti přelila v binární kód. Obálka knihy má dosti výrazný prvek a tím jsou průseky komiksových bublin. To může případného kupce upozornit na netradiční formu vyprávění pomocí komiksu.
Publikace působí jako jeden kompaktní celek a jistě je to i díky zmiňované časové ose. Renáta Fučíková používá barvy k navození nálady právě čtené epochy. Válečné běsnění a revoluce jsou laděny do červena. Morové rány, také nazývané černá smrt mají logicky tuto barvu. Osvícená doba má pastelový nádech. Komunismus je červený a nacismus černý. Kreslířka vysílá pomocí barev jasné podprahové signály, které si v danou chvíli čtenář neuvědomí, protože obsah barevného sdělení přejde přímo do jeho podvědomí.
Projekt si klade za úkol několik cílů. Oslovit děti, mládež, studenty, rodiče a rozpoutat diskuse. To není jednoduchý a skromný cíl. Zastavím se u posledního bodu, tím je diskuse. V době, kdy se historici neshodnou na událostech starých padesát let je tu dílo, které chce postihnout dějiny jednoho kontinentu.
Na straně třináct se kniha jen tak lehce otře o téma megalitických staveb, které samo o sobě vydalo již na stovky a možná tisíce knih renomovaných autorů. Strana dvacet popisuje výbuch sopky na ostrově Théra a možné spojení s Biblí a exodem Izraelců prchajících z Egypta. Deset historiků se neshodne na jménu faraona, za kterého mělo k popisované události dojít. Neshodnou se ani na tom, zda se tak skutečně stalo a jestli se jedná o reálnou historickou událost. Vlastně panují i názory, že vůdce exodu Izraelitů Mojžíš byl rebelský faraon Achnaton.
Do těchto rozporuplných vod se pustila historička Václava Kofránková a podepsala se pod správnost textů a ilustrací. Za tuto odvahu se jí musím poklonit, neboť právě tyto dva příklady mohou vést i k bouřlivým debatám. A to byl vlastně záměr? Diskutovat, debatovat, mluvit. Nepapouškovat předkládaná data a přemýšlet.
Takto postupoval Albert Einstein (str. 364), šel si svou vlastní cestou a pochyboval o autoritách své doby. Dnes se používá jeho jméno jako synonymum ke geniálnosti. Kdyby se z řad mladých čtenářů knihy rekrutoval byť jen jeden Heinrich Schliemann, tak měl tento projekt význam. Dokud nebude postaven stroj času, tak se skutečných historických souvislostí nedopátráme. Můžeme pouze usuzovat ze střípků a z nich skládat mozaiku. Autorky projektu Historie Evropy jsou průkopnice cestování v čase a v podobě knihy nám postavili prototyp stroje.
