Na zaoceánském kolosu Santa Anna-Maria je lodní lékařkou Muriel Rayová. Pokud zrovna nepředepisuje pasažérům pilulky na mořskou nemoc, dopřává si chvíle pohody a relaxu na lodním můstku. S kapitánem obdivují velké stádo delfínů. Jeden z inteligentních savců přímo připlouvá k lodi a na hřbetě nese tělo člověka, člověka s křídly, anděla?
Tělo muže je vyzdviženo na palubu a nepřístupná Muriel začíná boj s časem, pokouší se vyrvat život ušlechtilé bytosti ze spárů smrti. V sázce je tentokrát mnohem víc, než lékařská prestiž a lékařka pracuje jako šílená. Amorovy šípy ji zasáhnou nepřipravenou a ona onemocní láskou na první pohled. Cynik by řekl, že je Muriel nevyléčitelně nemocná a podle toho se i chová. Tam, kde by běžný lékař vystavil úmrtní list, obelstí zamilovaná žena zubatou a jako posedlá se rozhodne přivést svého milého do říše živých. Potměšilý Amorek na Muriel nešetřil šípy a podle všeho ji prošpikoval obsahem celého toulce.
Spor řeší rada OSN a prozatím dá za pravdu neodolatelné Muriel. V komisi OSN promluvil i známý generál Ian. C. Xeron, záporňák každým coulem. Komise dá podnět k průzkumu mořského dna a jsou nalezeny trosky létajícího talíře, který pravděpodobně pochází z budoucnosti. Militarista Xeron dá rozkaz k vyplutí čtyř válečných lodí a nastraží primitivní past. V místě, kde létající talíře vylétají zdánlivě z mořského dna, rozprostřou síť, do které uloví kapitální kořist.
Obsahem sítě je další okřídlený muž, který pilotoval létající talíř. Vědecké radě OSN sdělí podrobnosti své cesty. Přiletěl z budoucnosti pro mrtvé tělo svého přítele. Jmenuje se Bur a objekt Murieliny touhy Ro. Bytost, která se podobá andělům z prastaré knihy Bible, učiní lidem nabídku. Do 10.tisíciletí pozve Muriel, aby mohla být svědkem oživovací operace zemřelého. Jelikož je pozvání přátelským gestem, vloudí se na palubu i podlý Xeron.
O zápletku je tedy více, než dobře postaráno. Kladné postavy andělských bytostí z budoucnosti, ruku v ruce s Muriel, jež svou upřimnou láskou překonala tisíciletí, proti záporné postavě generála Xerona. Zápas o budoucnost, či minulost lidstva, může začít...
Muriel a andělé si nese nálepku kultovního, či zásadního komiksu. Většina oddělení Public relations, které mají na starosti vztah s veřejností, vtisknou punc kultu bez skrupulí čemukoliv. Nicméně, já se jako věčný nihilista ptám, proč? Proč je zásadní, proč je kultovní? Pravdou je, že na to málokdo dokáže odpovědět. Pokud si myslíte, že se pokusím roztrhat Saudka a pochybovat o něm, tak to ne, na to jsem mu už před drahným časem propadl natolik, že to ode mě nelze čekat. Nejsem ovšem kovaný Saudkolog a bylo dokonce i období, kdy jsem ho neměl rád, jeho tvorbu jsem nechápal. Byla pro mě příliš temná, depresivní, kýčovitá a nepřehledná.
Což mě opět vrací k tomu proč? Proč se některá díla považují za kultovní a jiná ne. Proč? Já jsem se s komiksem Káji Saudka poprvé setkal jako malé děcko a zpětně mohu říci, že to bylo brzo. Coby malý rošťák jsem podnikal tajné výpravy k dědovi na půdu. Chodit do stodoly, do sklepa a na půdu bylo zapovězeno a proto jsem tam tak rád lezl. Zakázané ovoce chutná nejlépe. Na půdě ležely krabice plné starých novin, časopisů a kompletních vydání Mladého světa. Tam jsem poprvé spatřil kresbu Saudka. Do té doby jsem byl přesvědčen, že existuje pouze Ábíčko, Sedmička pionýrů, Pionýr, nebo Čtyřlístek. Ilustrace Saudka mě fascinovaly a zároveň mátly. Hltal jsem je tak, jako když dítě křičí „já se nedívám“ a ručkou si zakryje oči způsobem, že mezi ukazováčkem a prostředníkem nechá mezeru. Omámení Saudkem bylo dokonalé. S očima na vrch hlavy jsem zíral na vnadné divy, krásné jeptišky, ramenaté jinochy, bál se rakví, lebek, křížů a to vše vyvedené v atmosférické černobílé barvě. Než se děda vrátil ze senoseče, tak jsem se z půdy vyplížil a vrátil se na pastelové stránky Ábíčka, které jsem chápal a cítil se na nich jako doma. Pokud jste také chodili na půdu, tak mi rozumíte, a dost možná jsem starší a chodil jsem tam dřív.
Tady právě vidím vznik oněch kultů. V dětství a v knihách, které malý čtenář hltal jako dítě. Ve věku nevinnosti a nostalgie o světě, který je nenávratně ztracený. Pro mě jsou kultovní věci z Ábíčka, pro mého strejdu Rychlé šípy, pro paní mámu Čtyřlístek a pro jiné to bude věčný Kája. Proto je označení kultovní tak zavádějící a tak ošemetné.
Stejně tak určení zásadní komiks. Tím podle mě nikdy nebyl, leč mohl být, pokud by dílo vyšlo ve své době, tak jak bylo plánováno. Události v roce 1968 určily směr dějin v naší republice na další dlouhá léta a kreslený příběh nikdy nevyšel a zapadl. Po roce 1989 svitla naděje na vydání Saudkova díla. Nakladatelství Comet vydalo album z dochovaných tiskových podkladů, neboť se originály ztratily. Vydání nezůstalo zcela bez odezvy, ale po roce 89 už k nám začal proudit jako nezadržitelná tsunami i zahraniční komiks, a Saudkovo dílo už tak rozhodně nemohlo být zásadní. Neboť zásadní díla mají tu moc ovlivnit chod dějinných události, což se v případě Karla nikdy nestalo. Ne, že by neměl následovníky, ale většinou šlo o bezduché kopírky. Raritní vydání ano, ale ne zásadní. Zásadní bylo dílo Jaroslava Foglara, které na dlouho skutečně ovlivňovalo životy mladých lidí.
Album z roku 1991 jsem si koupil v novinovém stánku cestou do školy na vlak a v cílové stanici jsem skoro zapomněl vystoupit. Komiks jsem si kupoval pravidelně i přes to, že se ho tou dobou kupilo na pultech nepřeberné množství a časem se člověk v té lavině začal ztrácet. Musím zcela subjektivně říci, že to pro mě byla bomba. Hotový úder na solar plexus. Tohle byl jiný Saudek, než kterého jsem znal ze stránek Mladého světa. Jiný Saudek, než který zase okupoval časopisy a deníky. Bohužel tou dobou už nemohl Kája vzdorovat invazi cizáků a být zásadní. Kulty tedy udržují při životě pamětníci a časem je dost obtížné vysvětlit, proč to, či ono dílo je považováno za kultovní. Pro současná děcka bude možná kultovní Harry Potter, kdo ví, čas prověří kriticky každé dílo.
Saudek rozděluje čtenáře do několika táborů. Na fanatiky, kteří ho bezvýhradně zbožňují, stejné fanatiky, kteří ho nenávidí za jeho pokleslý kýč a pak ty, co se pohybují na zlaté střední cestě. Já se hlásím k tomu středu, jsem schopen spatřit záblesky jeho geniality, stejně jako připustit, že namaloval i kýč. Muriel a andělé rozhodně patří k vrcholu jeho tvorby.
V době vzniku Muriel vypadal standardní kreslený příběh jako tři políčka negativního filmu pětkrát uložených pod sebou. To byl běžný model zpracování komiksu u nás. Pohledem dnešních znalců komiksu je tato stavba záporně kritizována jako příliš „seriálová“. Ono to mělo své opodstatnění, kreslený příběh vycházel v časopisech převážně na pokračování. Musel tak pojmout co nejvíce obsahu a skončit velkým otazníkem, aby čtenář zůstal patřičně napjatý a měl důvod koupit si další vydání periodika. Saudek s Macourkem naplánovali koncept Muriel hned od počátku, jako ideu několika po sobě jdoucích alb. Proto Saudkova práce s celostránkovými panely vypadala jako zjevení. Vlastně to působilo, že si hlavní hrdinové komiksu Bur a Ro zapomněli komiksovou četbu ze svého tisíciletí, která byla přetištěná v časopise Mladý svět v podobě 29 černobílých stran roku 1969.
Saudek se při své tvorbě inspiroval zahraničním. Při kresbě Muriel byl ovlivněn francouzskou Barbarellou a americkým superhrdinským komiksem. Nebyl ovšem nikdy jen kopírkou a do své tvorby dal kus sebe, onoho pověstného Saudka. Tak vznikl komiksový hybrid, který u nás neměl obdoby.
V doslovu Tomáše Prokůpka ke knize je celkem slušně shrnuto vše kolem dlouhé a trnité cesty komiksu Muriel a andělé. Jak jsem napsal v úvodníku, je málo věcí, které by nebyly notoricky známé. Já se zastavím u dvou věcí, možná třech...
Notoricky známá je skutečnost, že Saudek dával svým postavám podobu skutečně žijících lidí. Muriel představovala Olga Schoberová, otec Mikea Richardsona dostal tvář Miloše Macourka a patolog jako by z oka vypadl Josefu Nesvadbovi.
První zastavení
Jak píše Prokůpek, všeobecně známý je fakt, že Kája dal podobu svého bratra Jana generálu Xeronovi. Skutečně? Je to všeobecně omílaný fakt a právě proto o něm pochybuji. Bratři Saudkové jsou dvojčata a jsou proslulí vzájemným škádlením se. Jako dvojčata si jsou skutečně podobní a proč by Kája maloval bratra, který mu nemohl vždy stát modelem, když měl doma jistě zrcadlo. Navíc generál Xeron má na uniformě výšivku s nápisem Ego, což vlastně znamená já. Bratr Jan, třeba rád Káju provokoval tím, že Štěpán Mareš je nejlepší komiksový kreslíř. To jsou klasické příklady vzájemného pošťuchování se dvojčat Saudků.
Zastavení druhé.
Saudek rád ukrýval do svých kreseb různé indicie, narážky, dvojsmysly a jiné nesmysly. Prokůpek jich pár vytáhl ve svém doslovu, tak já si ulovím namátkou pár svých kousků. Opravdu zcela nahodile otevřu knihu, neboť bych mohl jít list za listem a byl by to dlouhý seznam.
Psací stroj maskovaný jako reaktor (strana 78), nápis OÚNZ - Okresní Ústav Národního Zdraví (strana 97), skutečně sedí v první řadě Hitler? (strana 103), vozy Škoda (strana 104), Thompson a Tesla (strana 106) atd. V tom je právě Kájova jedinečnost, že dokázal věci zcela vážné zparodovat, zesměšnit, znevážit, zdiskreditovat a parafrázovat. Už z tohoto důvodu neberu prohlášení, že generál Xeron je Jan Saudek vážně. Může a nemusí. Karel se nikdy nebál sebeironie. Saudkologové se můžou přít až do konce světa a můžou se hádat třeba s vykladači Bible, stejně se nikam nedostanou. Znal jsem podobnou povahu, mého dědu a nikdy si nikdo nebyl jist, zda si z vás neutahuje.
Zastavení třetí.
V doslovu jsem se přeci jen dozvěděl informaci pro mě zcela novou. Majitel zaniklého nakladatelství Comet zničil po dlouholetém skladování originální tiskové podklady vydání z roku 1991 jako nepotřebné. Čin je to pro mě nepochopitelný a barbarský, lze ho přirovnat k různým dějinným excesům, kdy docházelo ke svévolnému ničení knih. To činní z vydání z roku 1991 ještě větší raritu, která se i bez toho přeprodává mezi sběrateli za nemalé částky. Při přímém srovnání obou vydání Muriel a andělé je zcela zřejmé, že se na originálech ještě dále pracovalo a lze vlastně obě vydání považovat za první.
Nemám dostatek informací, kdo a kdy pracoval na originálech. Pravděpodobně Kája, který nebyl spokojen se svou prací. Vlastně ani netuším, kdo má ztracené původní výtvarné dílo v držení. Celé to je velice pochybné, traduje se, že Kája svůj komiks někomu půjčil a ten někdo mu jej už nevrátil. Osobně si o celé věci myslím různé věci a ty zde nemohu prezentovat, neboť by asi neprošly přísnou cenzurou na úrovni velkého čínského firewallu.
„Znovuobjevené“ originály se budou v únoru 2014 dražit za vyvolávací cenu šesti miliónů. Pokud se nenajde zájemce o celé souhrnné dílo za tuto částku, budou jednotlivé listy z komiksu vydraženy samostatně. To ve mně vyvolává opět neodbytný pocit déjá vu. Požár Alexandrijské knihovny, Španělé v Americe a nacisté pálící knihy. Skoro to vypadá, že Káju celý život pronásleduje temný mrak, který mu neustále visí nad hlavou, ačkoliv všude kolem svítí slunce.
Karel Saudek je taková persona, že jsem se vlastně téměř nezmínil o scénáristovi, kterým je Miloš Macourek. I v tom je zcela mimořádný, ačkoliv spolupracoval s pěknou řádkou kvalitních a známých scénáristů. Namátkou Jaroslav Foglar, Rudolf Křesťan, Jaroslav Weigel, Josef Nesvadba, Ondřej Neff a přesto je komiks, který ilustroval, vnímán pod značkou made in Saudek. To je okolnost, která také u nás nemá obdoby. Macourek je podepsán pod scénáři k filmům jako jsou Pane, vy jste vdova!, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Arabela a např. Kdo chce zabít Jessii?, kde děj ilustrací doprovázel Kája Saudek. Spolu pak ještě pracovali na pokračování Muriel s názvem Muriel a oranžová smrt (1970) a komiksu Peruánský deník (1984). Už jenom z výčtu díla, lze usuzovat, že Macourek byl přední český dramatik, obrazotvorec, básník a scénárista. Macourkův přínos je i v tom, že otevřel Saudkův šuplík přetékající tvorbou a umožnil mu oficiálně publikovat díky místu výtvarníka na filmu Kdo chce zabít Jessii?.
Příběh komiksu je věčný, až někdy klišovitý, boj dobra a zla. Muriel představuje dobro, Xeron zlo. Satirický komiks si pohrává s tématem časových paradoxů, příčinou a následkem a zavane nás i do díla Jonathan Swifta. Jedinečnost mu vtiskl právě Saudek a proto uvádím Macourka až na druhém místě.
Kniha od Albatrosu je povedená a pravděpodobně by byla splněním snu Káji Saudka. Pevná vazba, kvalitní papír a tmavší tisk, díky kterému vyznívá komiks tmavěji oproti verzi 1991. Jediné, co se nepovedlo, je černá lesklá obálka pod papírovým přebalem. Ta má tu negativní vlastnost, že sbírá daktyloskopické otisky a je náchylná k odření. Je to něco na způsob krásných lesknoucích se tabletů, iPhonů, ufonů a podobných nejapných blbounů, které jsou úžasně vypadající, dokud je nevezmete do rukou.
Dost mě mrzí přístup k dílu Káji Saudka, které se stává terčem spekulantů a je představováno jako raritní umění. Kniha je přemrštěně drahá a díky omezenému nákladu vyprodaná. To si nemyslím, že bylo přáním Káji Saudka. Dokáži si představit vydání knihy v brožované verzi na nekvalitním papíře, cenově dostupné lidem. Tak, aby současná mladá generace měla možnost zjistit, jaké klenoty u nás vznikly před dobou a nebo za dob normalizace. S tímto přístupem lze jeho dílo zařadit do sekce mizející legendy a z toho je mi moc smutno.
