Ta setkání byla dvě, a není divu, že proběhla zcela v živlovském duchu i přesto, že jedno z nich bylo zdánlivě nevinné posezení nad Čtyřlístkem. Cyberellu (Živel č. 12, jaro 1999) i o tři čísla mladší Myšpulix (Živel č. 15, prosinec 1999) spojuje jedno z nosných témat kyberpunku, totiž krize reality a paradoxy virtuality…
Dvoustránkovému kraťasu Myšpulix, jehož scénář má na svědomí český kybernaut par excellence Ivan Adamovič, předchází krom typicky živelního intra i rozhovor s dlouholetými tvůrci české komiksové soap opery, scénáristkou Ljubou Štíplovou („My jsme byli vždycky takový rodinný seriál.“), „guruem zaoblené linky“ Jaroslavem Němečkem („Čtyřlístek je vlastně dítě osmašedesátého roku.“) a šéfredaktorem Jiřím Čehovským („Saudek je ovšem zvláštní jev, který nemá ve světě obdoby. On vlastně nekreslí komiks.“). V příběhu samém se v den, kdy „nebe nad Třeskoprskami mělo barvu prázdné televizní obrazovky“, ztratí Bobík ve virtuální realitě, vytvořené – jak jinak – Myšpulínovým nejnovějším vynálezem. Zbytku Čtyřlístku tak nezbývá než vyřešit tradiční kyberpunkové dilema: odpojit nebo neodpojit?
Spojení třeskoprské selanky s těžce sci-fi námětem, zaobalené tak samozřejmě čitelnou Němečkovou kresbou a živené nadgenerační čtyřlístkovskou nostalgií vytváří příjemný a úsměvný paradox. Otvírákem je kultovní matrixovská hláška „Lžička neexistuje“ a závěrem otázka neméně zásadní, a to nejen proto, že zní z úst literární postavy:
. Cyberella, the Content Provider, ač je založena na stejném kontrastu kresby a tématu, je přeci jen o trochu náročnějším oříškem. Ostře řezaný černobílý komiks, kde hlavní hrdinka masturbuje myší, paralelně ke svým tezím o hypervirtualizaci těla mění barvu kůže, pohlaví i plasticitu, a za plynulé recitace intelektuálštiny bazukou likviduje Petera Nortona či Billa Gatese, už jaksi vybočuje sám o sobě. Úsměv ale tuhne na rtech, které jen s obtížemi slabikují výroky typu „Dynamická objektivizace kolektivního kontextu, jakým je například kyberprostor, je operátorem kolektivní inteligence, jakýmsi životním prostorem fungujícím jako paměť nebo společné svědomí. Živoucí subjektivizace oslovuje dynamickou objektivizaci, výsledkem čehož je běžný objekt. Dialekticky řečeno, kolektivní subjekt.“ Chm. Asi nemá cenu se tady pokoušet Cyberellu reprodukovat nebo interpretovat – snad byla ukázka (jejímž autorem je francouzský sociolog a filosof prostředí informačních technologií Pierre Lévy) sdostatek výmluvná…
. Jak patrno, nedá se od spojení Živlu a komiksu očekávat nic nějak obvyklého. A tak vězte, že podle webu www.zivel.cz se už během několika málo dní „na 108 stranách setkáte s comixy Wladimira 518, Jiřího Gruse, francouze Cazy a kupou článků na téma comixová kultura, z nichž nejzásadnější je esej o kultovní postavě světového comixu - Moebiovi z pera Ondřeje Krajtla.“
Dosažitelné komiksové webtexty Živlu:
Jiri Pavlovsky: Sandman: Cas snu
www.zivel.cz/cgi/zivel.cgi?clanek=1194
Marek Uhlir: Enki Bilal: Belehrad / Pariz
www.zivel.cz/cgi/zivel.cgi?clanek=1195
Jiří Šimáček: Seru na vás, kreténi
www.zivel.cz/cgi/zivel.cgi?clanek=1186 („Díla jako Ren a Stimpy, Tatík Hill a samozřejmě Simpsonovi či South Park jsou reprezentanty radikální extenze každodennosti do animovaných příběhů, kterým ještě nedávno dominovali bezkrevní hrdinští panáci vypreparovaní z nevědomí svých tvůrců žijících mimo čas a prostor. Bat-, Super-, Spider- a další mani spolu s Hulkem a celou řadou příšer představovali jakousi esenci kolektivního nevědomí a skrytých komplexů či existencionálního strachu lidstva, volajícího po obrazu posvěcených figurek, řešících za diváka či čtenáře potřebu nadčasových úvah o podstatě dobra a zla.“ :-)
Pierre Lévy: Kyberkultura, Karolinum, Praha 2001
(www.kosmas.cz/detail.asp?cislo=101098)
