Chtěl jste být vždycky kreslířem, potažmo tvůrcem komiksů?
Kreslení mě bavilo odjakživa, víc než cokoli dalšího. Z Dikobrazu jsem si hluboko v předškolním věku vystříhával kreslené vtipy a nalepoval je vedle sebe na bílé kachlíky, aniž bych tušil, že tak vlastně vytvářím na zdi kuchyně a záchodu svůj první komiks.
Kreslení mě bavilo odjakživa, víc než cokoli dalšího. Z Dikobrazu jsem si hluboko v předškolním věku vystříhával kreslené vtipy a nalepoval je vedle sebe na bílé kachlíky, aniž bych tušil, že tak vlastně vytvářím na zdi kuchyně a záchodu svůj první komiks.
Vzpomenete si, kdy jste se s komiksem setkal poprvé?
Nepamatuji se sice na své první setkání s tímto žánrem, ale koncem . padesátých let, kdy jsem začínal vnímat, tu toho k vidění zřejmě moc nebylo. Snad kromě Ferdy mravence od Ondřeje Sekory, který ovšem patřil do předválečné tvorby. Možná dokonce, že to byl právě tento český superman, který způsobil mé vytržení z těchto dynamických obrázků.
Nepamatuji se sice na své první setkání s tímto žánrem, ale koncem . padesátých let, kdy jsem začínal vnímat, tu toho k vidění zřejmě moc nebylo. Snad kromě Ferdy mravence od Ondřeje Sekory, který ovšem patřil do předválečné tvorby. Možná dokonce, že to byl právě tento český superman, který způsobil mé vytržení z těchto dynamických obrázků.
A potom?
Od půle šedesátých let se zde začali objevovat už první domácí kreslíři jako byl Bohumil Konečný, Gustav Krum, Miloš Novák, Jaromír Vraštil, později Marko Čermák a několik dalších. Pomalu tak vystrkovaly své růžky seriály v dětských časopisech ABC (tam tuším dokonce někdy od začátku šedesátých let), Junák, Větrník, Sedmička a dalších. A hlavně vyšel reprint Rychlých šípů Jaroslava Foglara a Jana Fischera. Do rukou se mi také dostaly předválečné časopisy Junák a Vpřed, nějaké sešity z Maďarska a dokonce i Rumunska. V roce 1969 zde byl i jakýsi pokus o vydávání komiksové edice s názvem „Seriál – ilustrované příběhy“ – vyšly ovšem jen tři čísla, vzápětí pak nastalo předlouhé období debilizace v rámci akce Češi Čechům a nikdy na věčné časy jinak.
Od půle šedesátých let se zde začali objevovat už první domácí kreslíři jako byl Bohumil Konečný, Gustav Krum, Miloš Novák, Jaromír Vraštil, později Marko Čermák a několik dalších. Pomalu tak vystrkovaly své růžky seriály v dětských časopisech ABC (tam tuším dokonce někdy od začátku šedesátých let), Junák, Větrník, Sedmička a dalších. A hlavně vyšel reprint Rychlých šípů Jaroslava Foglara a Jana Fischera. Do rukou se mi také dostaly předválečné časopisy Junák a Vpřed, nějaké sešity z Maďarska a dokonce i Rumunska. V roce 1969 zde byl i jakýsi pokus o vydávání komiksové edice s názvem „Seriál – ilustrované příběhy“ – vyšly ovšem jen tři čísla, vzápětí pak nastalo předlouhé období debilizace v rámci akce Češi Čechům a nikdy na věčné časy jinak.
Jmenoval jste kreslené seriály a ilustrované příběhy. Co skutečný komiks?
Pojem „skutečný komiks“ se pro mě objevil teprve s osobností geniálního kreslíře Káji Saudka, který zde posunul klasický kreslený seriál do polohy vysoce vyhraněného komiksového umění srovnatelného se světovou špičkou. Jeho první kreslené stories byly navíc plně prodchnuty atmosférou revolučních 60. let, takže se mi slily s mým tehdejším životním pocitem do jednoho celku. Patřily k mé pubertě.
Pojem „skutečný komiks“ se pro mě objevil teprve s osobností geniálního kreslíře Káji Saudka, který zde posunul klasický kreslený seriál do polohy vysoce vyhraněného komiksového umění srovnatelného se světovou špičkou. Jeho první kreslené stories byly navíc plně prodchnuty atmosférou revolučních 60. let, takže se mi slily s mým tehdejším životním pocitem do jednoho celku. Patřily k mé pubertě.
S otiskováním Saudkových komiksů to ale asi nebylo ideální, že?
To je spíš otázka na něj. Tehdy se začaly z té duchovní pouště alespoň klubat nejrůznější kulturní, studentské a společenské magazíny a časopisy, v nichž byly Saudkovy komiksy a kresby naprosto nepostradatelné. Většinou však žádný nevyšel celý, protože žádný z těch časopisů nepřežil několik čísel. Nicméně i to málo stačilo k ovlivnění všech dalších generací českých komiksáků.
To je spíš otázka na něj. Tehdy se začaly z té duchovní pouště alespoň klubat nejrůznější kulturní, studentské a společenské magazíny a časopisy, v nichž byly Saudkovy komiksy a kresby naprosto nepostradatelné. Většinou však žádný nevyšel celý, protože žádný z těch časopisů nepřežil několik čísel. Nicméně i to málo stačilo k ovlivnění všech dalších generací českých komiksáků.
Kdy jste začal s vlastní komiksovou tvorbou?
V osmašedesátém roce jsem coby třináctiletý skautík začal vydávat oddílový časopis rozmnožovaný pomocí dnes již zapomenuté techniky, jen abychom měli s kamarády příležitost někde publikovat své první stripy. Kreslilo se to na papír speciálním hektografickým inkoustem, od kterýho jsme byli fialoví až za ušima. Stránka po stránce se pak otiskovala do želatinové formy, ze které se dalo namnožit téměř 12 zaručeně pravých kopií.
V osmašedesátém roce jsem coby třináctiletý skautík začal vydávat oddílový časopis rozmnožovaný pomocí dnes již zapomenuté techniky, jen abychom měli s kamarády příležitost někde publikovat své první stripy. Kreslilo se to na papír speciálním hektografickým inkoustem, od kterýho jsme byli fialoví až za ušima. Stránka po stránce se pak otiskovala do želatinové formy, ze které se dalo namnožit téměř 12 zaručeně pravých kopií.
Takže jste takový komiksový „osmašedesátník“?
To byste mi lichotili. Jsem starší, řadím se duševně až ke generaci „sedmdesátníků“. Ale je pravdou, že jsem vlastně měl 21. srpna 1968 naprosto nečekaně na Slovensku, šedesát kilometrů od ruských hranic, svou první komiksovou výstavu, určenou výhradně pro zahraniční čtenáře. Ve svatém zapálení při obraně vlasti, jak nás to učili dříve v Pionýru, jsem vymýšlel a kreslil ironizující komiksové strípky na žhavé téma a bratranci a sestřenice je překreslovali do bilboardových formátů, které rozvěšovali podél cesty tak přehledně, aby návštěvníci této vernisáže nemuseli vůbec vylézat z tanků.
To byste mi lichotili. Jsem starší, řadím se duševně až ke generaci „sedmdesátníků“. Ale je pravdou, že jsem vlastně měl 21. srpna 1968 naprosto nečekaně na Slovensku, šedesát kilometrů od ruských hranic, svou první komiksovou výstavu, určenou výhradně pro zahraniční čtenáře. Ve svatém zapálení při obraně vlasti, jak nás to učili dříve v Pionýru, jsem vymýšlel a kreslil ironizující komiksové strípky na žhavé téma a bratranci a sestřenice je překreslovali do bilboardových formátů, které rozvěšovali podél cesty tak přehledně, aby návštěvníci této vernisáže nemuseli vůbec vylézat z tanků.
Po invazi ruských vojsk a následné normalizaci to s komiksem asi nevypadalo nejlépe, že?
Jak jinak. Poté, co náš mírový tábor byl opět „zachráněn“, začalo být veškeré očistné kreativno nežádoucí, takže i komiks se stal paradoxně synonymem buržoazní estetickoetické špíny, čemuž zdravé jádro národa věří dodnes, jak dokladuje všeobecná absence tohoto žánru ve zdejší kotlině.
Jak jinak. Poté, co náš mírový tábor byl opět „zachráněn“, začalo být veškeré očistné kreativno nežádoucí, takže i komiks se stal paradoxně synonymem buržoazní estetickoetické špíny, čemuž zdravé jádro národa věří dodnes, jak dokladuje všeobecná absence tohoto žánru ve zdejší kotlině.
Dal se po srpnových událostech vůbec nějaký komiks objevit?
Na Slovensku soudruzi nebyli až tak prudérní, takže se dalo občas na něco narazit. S nůžkami v ruce jsme s bratrem Stanislavem, který také kreslil, trávili své prázdninové pobyty u tetičky v Piešťanech nad stohy Smeny a dalších novin. Zde denně vycházely stripy s Ripem Kirbym a měli jsme je tam za celý rok pěkně nashromážděné. V Technických novinách jsme jako skvost objevili i Saudkův komiks, který v Čechách už nemohl vyjít.
Na Slovensku soudruzi nebyli až tak prudérní, takže se dalo občas na něco narazit. S nůžkami v ruce jsme s bratrem Stanislavem, který také kreslil, trávili své prázdninové pobyty u tetičky v Piešťanech nad stohy Smeny a dalších novin. Zde denně vycházely stripy s Ripem Kirbym a měli jsme je tam za celý rok pěkně nashromážděné. V Technických novinách jsme jako skvost objevili i Saudkův komiks, který v Čechách už nemohl vyjít.
Pomýšlel jste již tenkrát na to, že byste se komiksem aktivně zabýval?
Tenkrát mě lákala představa kreslit pro nějaký časopis. Když jsem se pak hlásil v roce 1970 na střední výtvarnou školu do Uherského Hradiště, jako domácí práce k talentovým zkouškám jsem naivně dotáhl hromadu kreslených seriálů. Samozřejmě mě s tím vyhodili hned v prvním vyřazovacím kole pro nedostatek talentu.
Tenkrát mě lákala představa kreslit pro nějaký časopis. Když jsem se pak hlásil v roce 1970 na střední výtvarnou školu do Uherského Hradiště, jako domácí práce k talentovým zkouškám jsem naivně dotáhl hromadu kreslených seriálů. Samozřejmě mě s tím vyhodili hned v prvním vyřazovacím kole pro nedostatek talentu.
Odradilo Vás to?
Takhle jsem nikdy neuvažoval. Věci mě prostě baví nebo ne a podle toho . jim věnuji svůj čas. Na internátě učňovky ve Frýdku-Místku jsme se do tohoto dvourozměrného světa s kamarádem Petrem Slaninou opět vrhli. Byli jsme tehdy inspirováni úryvkem Saudkovy Muriel a andělé z Mladého světa. Naše dílko se jmenovalo Agresoři z vesmíru a kreslili jsme společně bez scénáře jen tak, co nás právě napadalo. Šlo a takovou naivní akčárnu, kdy Praha je napadena krvežíznivými Marťany. Za 2 roky jsme stihli vytvořit téměř 8 stránek. Mezitím nás ovšem začalo mnohem víc bavit točit amatérské hrané filmy, protože to šlo rychleji a byla u toho skvělá zábava.
Takhle jsem nikdy neuvažoval. Věci mě prostě baví nebo ne a podle toho . jim věnuji svůj čas. Na internátě učňovky ve Frýdku-Místku jsme se do tohoto dvourozměrného světa s kamarádem Petrem Slaninou opět vrhli. Byli jsme tehdy inspirováni úryvkem Saudkovy Muriel a andělé z Mladého světa. Naše dílko se jmenovalo Agresoři z vesmíru a kreslili jsme společně bez scénáře jen tak, co nás právě napadalo. Šlo a takovou naivní akčárnu, kdy Praha je napadena krvežíznivými Marťany. Za 2 roky jsme stihli vytvořit téměř 8 stránek. Mezitím nás ovšem začalo mnohem víc bavit točit amatérské hrané filmy, protože to šlo rychleji a byla u toho skvělá zábava.
Na výtvarnou školu jste ale asi pomýšlet nepřestal.
To ne. V roce 1973 se mi konečně podařilo dostat na výtvarnou školu do Brna – to už jsem zbaběle u zkoušek žádné komiksy neprosazoval. Dostal jsem se na obor zabývající se animovaným filmem, což bylo pro mě hobby neméně poutavé. (S otcovou osmimilimetrovou kamerou jsem si hrál asi od svých čtyř let a v pubertě jsem měl naivní přání dostat se do zlínského ateliéru ke Karlu Zemanovi). Bohužel po půl roce byl obor zrušen a pod novým vedením přeorientován na design hraček. To už bylo slabší a pro mě poměrně nezábavné hraní.
To ne. V roce 1973 se mi konečně podařilo dostat na výtvarnou školu do Brna – to už jsem zbaběle u zkoušek žádné komiksy neprosazoval. Dostal jsem se na obor zabývající se animovaným filmem, což bylo pro mě hobby neméně poutavé. (S otcovou osmimilimetrovou kamerou jsem si hrál asi od svých čtyř let a v pubertě jsem měl naivní přání dostat se do zlínského ateliéru ke Karlu Zemanovi). Bohužel po půl roce byl obor zrušen a pod novým vedením přeorientován na design hraček. To už bylo slabší a pro mě poměrně nezábavné hraní.
A co komiks?
Někdy v roce 1975 jsme se spolužákem přijeli z Brna trochu lépe poznat sídlo českých králů a bolševiků. Místo nich jsme se ovšem seznámili s bratry Saudkovými. Bylo to pro mě nezapomenutelné setkání s mistrem, neboť Kája po celou dobu naší návštěvy s horlivým zanícením natíral na růžovo dámské poprsí vytvořené z rozříznutého gumového míče. Jan nám tenkrát zapůjčil svého pověstného komiksového Fiata, coby ložnici na přespávání. Později jsme Kájovi dokonce trochu výtvarně i vypomohli, byť jen menšími natěračskými pracemi na stavbě jeho strahovské vily. Na oplátku on pomohl zase mě, když jsem přišel do Prahy už na trvalo a neměl kde bydlet. Dva týdny jsem tak mohl strávit v ještě nezabydleném domě v mistrově posteli (samozřejmě bez mistra), nad níž bylo na stropě zavěšeno velké zrcadlo. Tak jsem pochopil, že velcí komiksoví umělci studují anatomii ve dne i v noci.
Někdy v roce 1975 jsme se spolužákem přijeli z Brna trochu lépe poznat sídlo českých králů a bolševiků. Místo nich jsme se ovšem seznámili s bratry Saudkovými. Bylo to pro mě nezapomenutelné setkání s mistrem, neboť Kája po celou dobu naší návštěvy s horlivým zanícením natíral na růžovo dámské poprsí vytvořené z rozříznutého gumového míče. Jan nám tenkrát zapůjčil svého pověstného komiksového Fiata, coby ložnici na přespávání. Později jsme Kájovi dokonce trochu výtvarně i vypomohli, byť jen menšími natěračskými pracemi na stavbě jeho strahovské vily. Na oplátku on pomohl zase mě, když jsem přišel do Prahy už na trvalo a neměl kde bydlet. Dva týdny jsem tak mohl strávit v ještě nezabydleném domě v mistrově posteli (samozřejmě bez mistra), nad níž bylo na stropě zavěšeno velké zrcadlo. Tak jsem pochopil, že velcí komiksoví umělci studují anatomii ve dne i v noci.
Vaše tvorba se v té době s komiksem nestýkala?
Ve druhé půli 70. let, kdy mě už učili tzv. „seriozně“ malovat na Akademii výtvarných umění, se ke mně dostal francouzský komiksový časopis Metal Hurlant. Tenkrát v něm publikovalo hvězdné seskupení kreslířů jako byl Moebius, Caza, Bilal, Druillet. Arzach od Moebia byl svou výtvarně magickou atmosférou pro mě hotová bomba. Od Druilleta byly fascinující pro změnu jeho halucinogenní kompozice. Bylo mi náhle jasné, že z vážného umění asi už nic nebude.
Ve druhé půli 70. let, kdy mě už učili tzv. „seriozně“ malovat na Akademii výtvarných umění, se ke mně dostal francouzský komiksový časopis Metal Hurlant. Tenkrát v něm publikovalo hvězdné seskupení kreslířů jako byl Moebius, Caza, Bilal, Druillet. Arzach od Moebia byl svou výtvarně magickou atmosférou pro mě hotová bomba. Od Druilleta byly fascinující pro změnu jeho halucinogenní kompozice. Bylo mi náhle jasné, že z vážného umění asi už nic nebude.
Jak to ovlivnilo vaše další směřování?
Tehdy jsme s Martinem Němcem a několika dalšími výtvarníky měli výtvarnou skupinu Civilizační impulzivisté (CI), orientovanou tematicky na absurditu moderní a hlavně české společnosti a komiks byl nezastupitelnou součástí naší tvorby. Kája nám dokonce velkoryse zapůjčil, dnes už legendární a mnohými dokonce jeho existenci zpochybňovaný, originál komiksu Muriel a Oranžová smrt, který byl ještě o stupeň lepší než díl první. O víkendech jsme na Martinově chalupě na Malé skále, nebo u Andreho Hachleho na Olešku, trávili spoustu hodin kreslením krátkých stripů. Bylo to období pohodového experimentování a svým nadšením pro tento žánr jsme nakazili i několik dalších umělců. Mělo to v roce 1977 vyústění v samizdatovém vydání dvou čísel komiksového magazínu Kombajn na němž se autorsky podíleli M. Němec, A. Hachle, J. Bartl, V. Stočes, Čaroděj OZ, L. Páv a já.
K této události se zorganizovala na jednom statku v Jižních Čechách i utajená výtvarná akce pod názvem Hmyz v civilizaci (že by přeci jen vliv Ferdy mravence?), kde mimo jiné proběhla i naše kolektivní komiksová výstava, což byl v těch letech zřejmě ojedinělý počin.
Také jsem v této době sepisoval svou dadaistickou pentalogii Epos o zemi Pé – jednalo se vlastně o literárně pojatý komiks. Děj byl poměrně stupidní a hlavní hrdinové v každé knize hynuli zbraněmi hromadného ničení, aby se opětně inkarnovali v dalších a dalších dílech, ve kterých končili obdobně. Jedna kapitola z tohoto původně zamýšleného cyklicky nekonečného povídkového románu pak vyšla v prvním čísle undergroundového časopisu Vokno někdy v roce 1978.
Pár mých komiksových kreací se dokonce v těch dobách natolik zalíbilo příslušníkům StB, že mi je odmítali vrátit a trvali na jejich zařazení v kulturních sbírkách svého archívu.
Konec 70. let byl pak už vůbec hodně dusivý. Spousta známých podepsalo Chartu, spousta – jako např. Pepa Bartl – jich emigrovalo, někteří, jako třeba velice talentovaný Andre, umřeli. Já pomalu končil Akademii a musel se začít vážně zabývat budoucí obživou, což bylo pro výtvarníky stejně těžké, jako začíná být i dnes.
Tehdy jsme s Martinem Němcem a několika dalšími výtvarníky měli výtvarnou skupinu Civilizační impulzivisté (CI), orientovanou tematicky na absurditu moderní a hlavně české společnosti a komiks byl nezastupitelnou součástí naší tvorby. Kája nám dokonce velkoryse zapůjčil, dnes už legendární a mnohými dokonce jeho existenci zpochybňovaný, originál komiksu Muriel a Oranžová smrt, který byl ještě o stupeň lepší než díl první. O víkendech jsme na Martinově chalupě na Malé skále, nebo u Andreho Hachleho na Olešku, trávili spoustu hodin kreslením krátkých stripů. Bylo to období pohodového experimentování a svým nadšením pro tento žánr jsme nakazili i několik dalších umělců. Mělo to v roce 1977 vyústění v samizdatovém vydání dvou čísel komiksového magazínu Kombajn na němž se autorsky podíleli M. Němec, A. Hachle, J. Bartl, V. Stočes, Čaroděj OZ, L. Páv a já.
K této události se zorganizovala na jednom statku v Jižních Čechách i utajená výtvarná akce pod názvem Hmyz v civilizaci (že by přeci jen vliv Ferdy mravence?), kde mimo jiné proběhla i naše kolektivní komiksová výstava, což byl v těch letech zřejmě ojedinělý počin.
Také jsem v této době sepisoval svou dadaistickou pentalogii Epos o zemi Pé – jednalo se vlastně o literárně pojatý komiks. Děj byl poměrně stupidní a hlavní hrdinové v každé knize hynuli zbraněmi hromadného ničení, aby se opětně inkarnovali v dalších a dalších dílech, ve kterých končili obdobně. Jedna kapitola z tohoto původně zamýšleného cyklicky nekonečného povídkového románu pak vyšla v prvním čísle undergroundového časopisu Vokno někdy v roce 1978.
Pár mých komiksových kreací se dokonce v těch dobách natolik zalíbilo příslušníkům StB, že mi je odmítali vrátit a trvali na jejich zařazení v kulturních sbírkách svého archívu.
Konec 70. let byl pak už vůbec hodně dusivý. Spousta známých podepsalo Chartu, spousta – jako např. Pepa Bartl – jich emigrovalo, někteří, jako třeba velice talentovaný Andre, umřeli. Já pomalu končil Akademii a musel se začít vážně zabývat budoucí obživou, což bylo pro výtvarníky stejně těžké, jako začíná být i dnes.
To Vás ale asi taky neodradilo. Věnoval jste se komiksu dál?
Ne, že bych se odradit nechal, jen jsem neviděl nikde prostor pro tento žánr, takže v 80. letech jsem o komiksu spíš už jen žvanil u piva třeba s Vláďou . Malým (který později skvěle nakreslil Rudou jízdu pro seriálovou přílohu ABC). Nakonec mě tyto opojné debaty přece jen vyhecovaly k tomu, že v roce 1988 jsem pocítil neodolatelnou potřebu zariskovat a naplno se do toho pustit, přestože stále nebyla šance na publikování. Odsunul jsem tedy stranou své dosavadní snahy o „seriozní“ uměleckou tvorbu i představy o včlenění se mezi uměleckou nomenklaturu a začal úplně od začátku vnikat do tajů tohoto poctivého a těžkého „brakového“ řemesla.
Ne, že bych se odradit nechal, jen jsem neviděl nikde prostor pro tento žánr, takže v 80. letech jsem o komiksu spíš už jen žvanil u piva třeba s Vláďou . Malým (který později skvěle nakreslil Rudou jízdu pro seriálovou přílohu ABC). Nakonec mě tyto opojné debaty přece jen vyhecovaly k tomu, že v roce 1988 jsem pocítil neodolatelnou potřebu zariskovat a naplno se do toho pustit, přestože stále nebyla šance na publikování. Odsunul jsem tedy stranou své dosavadní snahy o „seriozní“ uměleckou tvorbu i představy o včlenění se mezi uměleckou nomenklaturu a začal úplně od začátku vnikat do tajů tohoto poctivého a těžkého „brakového“ řemesla.
Odkud jste čerpal inspiraci?
No, inspirace snad jako jediná mi nedělala myslím v životě nikdy problémy. Stačí si zajít někam na dobré místo do dobré kavárny a nevím co s množstvím nápadů. Spíše jsem se pídil po komiksových sešitech kvůli technikám kresby, což je základ. Jako na zavolanou se mi z pozůstalosti malíře a ilustrátora Miloše Nováka podařilo tehdy odkoupit velkou část jeho archívu se stohem jugoslávských komiksových časáků a současně mi „scénáristi zhůry“ jakoby náhodou přihráli do ruky knihu Dlouhé svítání na Enně od J. Guljakovského. Věděli dobře, že takové předloze neodolám. Román skvěle spojoval sci-fi i fantasy žánr a ke komiksovému ztvárnění se přímo nabízel. V té době musel člověk hledat něco takového s lupou v ruce. Jako na zavolanou se současně na scéně odněkud náhle vynořila i Kometa, takže jsem tam rovnou odnesl prvních hotových deset stran. Synchronicita, která se nestává příliš často, potom ovšem stojí za to. Jiná věc byla, že jsem teprve hledal vlastní styl a objevoval stavební kameny tohoto poměrně náročného řemesla. Proto se raději s tímto seriálem až tak nechlubím.
Mezitím proběhl převrat, paralyzující atmosféra beznaděje se vytratila, všechno se uvolnilo a budoucnost náhle přívětivě kynula veselými barvami. Kreslil jsem i dvanáct hodin denně, abych si vynahradil předešlý dlouhý půst.
No, inspirace snad jako jediná mi nedělala myslím v životě nikdy problémy. Stačí si zajít někam na dobré místo do dobré kavárny a nevím co s množstvím nápadů. Spíše jsem se pídil po komiksových sešitech kvůli technikám kresby, což je základ. Jako na zavolanou se mi z pozůstalosti malíře a ilustrátora Miloše Nováka podařilo tehdy odkoupit velkou část jeho archívu se stohem jugoslávských komiksových časáků a současně mi „scénáristi zhůry“ jakoby náhodou přihráli do ruky knihu Dlouhé svítání na Enně od J. Guljakovského. Věděli dobře, že takové předloze neodolám. Román skvěle spojoval sci-fi i fantasy žánr a ke komiksovému ztvárnění se přímo nabízel. V té době musel člověk hledat něco takového s lupou v ruce. Jako na zavolanou se současně na scéně odněkud náhle vynořila i Kometa, takže jsem tam rovnou odnesl prvních hotových deset stran. Synchronicita, která se nestává příliš často, potom ovšem stojí za to. Jiná věc byla, že jsem teprve hledal vlastní styl a objevoval stavební kameny tohoto poměrně náročného řemesla. Proto se raději s tímto seriálem až tak nechlubím.
Mezitím proběhl převrat, paralyzující atmosféra beznaděje se vytratila, všechno se uvolnilo a budoucnost náhle přívětivě kynula veselými barvami. Kreslil jsem i dvanáct hodin denně, abych si vynahradil předešlý dlouhý půst.
Odkud se vlastně vzala Kometa?
To byste se museli zeptat jejího majitele. Pro mě se tehdy před třinácti lety vynořila zcela nečekaně, prudce zajiskřila a v duchu svého nešťastného názvu, jak jsem očekával, ovšem i rychle pominula. Byla to prostě předzvěst budoucí komiksové katastrofy na další dlouhá léta. Jména mají zkrátka svou magickou moc a není radno si s nimi zahrávat. Příště svým plátkům dávejte zásadně jména stálic. Každopádně po Kometě zůstala alespoň nezapomenutelná hvězdná dráha. To už se nikdy žádnému časopisu v Čechách nepřihodí, aby se jeho náklad vyšplhal na závratných 250 000 ks. Zrovna nedávno jsem se bavil s knihkupcem Mášou z Krakatitu, který se pídí po neprodaných výtiscích, aby vzkřísil jejich dávnou slávu alespoň na svém knižním pultu. Kdyby někdo věděl, dejte mu vědět.
To byste se museli zeptat jejího majitele. Pro mě se tehdy před třinácti lety vynořila zcela nečekaně, prudce zajiskřila a v duchu svého nešťastného názvu, jak jsem očekával, ovšem i rychle pominula. Byla to prostě předzvěst budoucí komiksové katastrofy na další dlouhá léta. Jména mají zkrátka svou magickou moc a není radno si s nimi zahrávat. Příště svým plátkům dávejte zásadně jména stálic. Každopádně po Kometě zůstala alespoň nezapomenutelná hvězdná dráha. To už se nikdy žádnému časopisu v Čechách nepřihodí, aby se jeho náklad vyšplhal na závratných 250 000 ks. Zrovna nedávno jsem se bavil s knihkupcem Mášou z Krakatitu, který se pídí po neprodaných výtiscích, aby vzkřísil jejich dávnou slávu alespoň na svém knižním pultu. Kdyby někdo věděl, dejte mu vědět.
Proč myslíte, že tak úspěšný titul nabral tak rychlého konce?
Jak jsem řekl, měl blbej název. Ale vážně, trochu mi na tomto plátku tenkrát vadil ten pel-mel nejrůznějších stylů, kvalit a neujasněná orientace na čtenáře od 3 do 300 let. Tisklo se prakticky všechno bez většího výběru. Od výborných kreslířů až po totální blafy. Možná ale právě i to bylo tajemstvím toho závratného . komerčního úspěchu. Já měl tenkrát představu, že by časopis mohl být podobnější třeba Heavy Metalu, Pilotu nebo polskému Komiks. Jednu chvíli to vypadalo dokonce na to, že by se některé mé koncepce mohly realizovat. Ovšem pouze do té chvíle, než vyšly Cibulkovy seznamy, které Kometě, či lépe řečeno, některým jejím představitelům, zkřížily tenhle trip a z vesmíru iluzí vrátily vše zpět na poctivou českou gulášovou zemi.
Každopádně trvání tohoto časopisu bylo příliš krátké na to, aby se v něm stačila vyprofilovat generace kvalitních kreslířů a scénáristů. Bez možnosti publikovat, či naopak jako v případě Komety, bez stanovení kvalitativních limitů, úroveň nakonec vždy stagnuje. Navíc se kolem začalo nabalovat stále víc výtvarníků, které ani tak nezajímal komiks, jako spíš i na dnešní dobu poměrně slušné honoráře. Výtvarník ovšem roste jen tím, že má k dispozici svobodný divácký prostor a jistý pozitivní tlak zvnějšku na kvalitu. Ale samozřejmě i neodmyslitelně adekvátní odměnu. Mně z toho množství pokreslených archů byla vydána přibližně asi jen desetina prací, a ke vší smůle spíš těch slabších. Brácha ovšem dopadl hůř, neboť pracoval víc než rok na stostránkovém parodickém komiksu Tarzanův syn, a ve chvíli, kdy měl být už vydán jako samostatný book, vše náhle skončilo. To se přihodilo ovšem i několika dalším kreslířům. Myslím, že nejlepší věci, zůstávají většinou nezveřejněny.
Jak jsem řekl, měl blbej název. Ale vážně, trochu mi na tomto plátku tenkrát vadil ten pel-mel nejrůznějších stylů, kvalit a neujasněná orientace na čtenáře od 3 do 300 let. Tisklo se prakticky všechno bez většího výběru. Od výborných kreslířů až po totální blafy. Možná ale právě i to bylo tajemstvím toho závratného . komerčního úspěchu. Já měl tenkrát představu, že by časopis mohl být podobnější třeba Heavy Metalu, Pilotu nebo polskému Komiks. Jednu chvíli to vypadalo dokonce na to, že by se některé mé koncepce mohly realizovat. Ovšem pouze do té chvíle, než vyšly Cibulkovy seznamy, které Kometě, či lépe řečeno, některým jejím představitelům, zkřížily tenhle trip a z vesmíru iluzí vrátily vše zpět na poctivou českou gulášovou zemi.
Každopádně trvání tohoto časopisu bylo příliš krátké na to, aby se v něm stačila vyprofilovat generace kvalitních kreslířů a scénáristů. Bez možnosti publikovat, či naopak jako v případě Komety, bez stanovení kvalitativních limitů, úroveň nakonec vždy stagnuje. Navíc se kolem začalo nabalovat stále víc výtvarníků, které ani tak nezajímal komiks, jako spíš i na dnešní dobu poměrně slušné honoráře. Výtvarník ovšem roste jen tím, že má k dispozici svobodný divácký prostor a jistý pozitivní tlak zvnějšku na kvalitu. Ale samozřejmě i neodmyslitelně adekvátní odměnu. Mně z toho množství pokreslených archů byla vydána přibližně asi jen desetina prací, a ke vší smůle spíš těch slabších. Brácha ovšem dopadl hůř, neboť pracoval víc než rok na stostránkovém parodickém komiksu Tarzanův syn, a ve chvíli, kdy měl být už vydán jako samostatný book, vše náhle skončilo. To se přihodilo ovšem i několika dalším kreslířům. Myslím, že nejlepší věci, zůstávají většinou nezveřejněny.
Co se komiksu týče, šlo asi o Vaše nejčinnější období. Co se Vám podle Vás nejvíce povedlo?
Co se týče iluzí, také. Z publikovaných věcí v Kometě by to snad mohla být Svatební košile od Erbena. Tam jsem cítil, že moje ruka už poslouchá mé srdce mnohem ochotněji. Nedávno jsem viděl filmový přepis této knihy a zaujala mě až podezřelá podobnost některých scén s mým seriálem. Původně jsem se domníval, že bych mohl takhle scénáristicky vytěžit víc českých klasiků. Ne že bych neměl co kreslit, ale chtěl jsem pro mladší čtenáře znovuobjevit kouzelnou „brakovou“ fantastiku i v dílech těchto čítankových zaprášených velikánů.
Co se týče iluzí, také. Z publikovaných věcí v Kometě by to snad mohla být Svatební košile od Erbena. Tam jsem cítil, že moje ruka už poslouchá mé srdce mnohem ochotněji. Nedávno jsem viděl filmový přepis této knihy a zaujala mě až podezřelá podobnost některých scén s mým seriálem. Původně jsem se domníval, že bych mohl takhle scénáristicky vytěžit víc českých klasiků. Ne že bych neměl co kreslit, ale chtěl jsem pro mladší čtenáře znovuobjevit kouzelnou „brakovou“ fantastiku i v dílech těchto čítankových zaprášených velikánů.
Dalo se tenkrát komiksem živit?
V této hekticky nadšené době se zdálo, že možnosti komiksového kreslíře budou vskutku neomezené. Mimo jiné jsem tehdy dostal i neodolatelnou nabídku stát se levnou pracovní silou pro jistý německý komiksový plátek, jako ostatně více českých kreslířů. Nakreslil jsem tři prázdné horrorové příběhy, ale stupidita dodávaných scénářů byla tak nepřekonatelná, že jsem raději oželel tvrdou valutu a soustředil se na vlastní projekty pro Kometu.
V této hekticky nadšené době se zdálo, že možnosti komiksového kreslíře budou vskutku neomezené. Mimo jiné jsem tehdy dostal i neodolatelnou nabídku stát se levnou pracovní silou pro jistý německý komiksový plátek, jako ostatně více českých kreslířů. Nakreslil jsem tři prázdné horrorové příběhy, ale stupidita dodávaných scénářů byla tak nepřekonatelná, že jsem raději oželel tvrdou valutu a soustředil se na vlastní projekty pro Kometu.
A sice?
Jednalo se o dva delší fantasy příběhy, které měly vyjít jako samostatné knihy. Jeden se jmenoval Lev a meč, což byla vlastně legenda o Bruncíkovi, posunutá ovšem někam hluboko do mýtických druidských časů. Druhý příběh jsem nazval Ÿrall, neboť jeho skutečně úžasná kosmogonická předloha měla kořeny v starodávných uralských mýtech. Pokusil jsem se do nich dostat atmosféru, kterou jsem pociťoval v minulosti při četbě Tolkienových knih. Samozřejmě, že Pána prstenů jsem si ponechával v záloze, na dobu až zvládnu bravurněji kresbu.
Mimo to jsem nakreslil ještě několik kratších horrorových příběhů, dále severskou legendu Troll a povídku Ladislava Klímy Strašidlo (byla vystavena v rámci projektu Pohádkový svět komiksu, v rámci jehož katalogu byla publikována i ukázka – pozn. redakce). Nic z toho ovšem už nevyšlo a peníze došly. Takže jsem se trochu slušněji rozkreslil až ve chvíli, kdy už po mně nikdo nic nechtěl a všechny ty věci se mi dodnes válí pod pracovním stolem.
Jednalo se o dva delší fantasy příběhy, které měly vyjít jako samostatné knihy. Jeden se jmenoval Lev a meč, což byla vlastně legenda o Bruncíkovi, posunutá ovšem někam hluboko do mýtických druidských časů. Druhý příběh jsem nazval Ÿrall, neboť jeho skutečně úžasná kosmogonická předloha měla kořeny v starodávných uralských mýtech. Pokusil jsem se do nich dostat atmosféru, kterou jsem pociťoval v minulosti při četbě Tolkienových knih. Samozřejmě, že Pána prstenů jsem si ponechával v záloze, na dobu až zvládnu bravurněji kresbu.
Mimo to jsem nakreslil ještě několik kratších horrorových příběhů, dále severskou legendu Troll a povídku Ladislava Klímy Strašidlo (byla vystavena v rámci projektu Pohádkový svět komiksu, v rámci jehož katalogu byla publikována i ukázka – pozn. redakce). Nic z toho ovšem už nevyšlo a peníze došly. Takže jsem se trochu slušněji rozkreslil až ve chvíli, kdy už po mně nikdo nic nechtěl a všechny ty věci se mi dodnes válí pod pracovním stolem.
Takže konec komiksové tvorby?
Podařilo se mi ještě naposledy publikovat v roce 1992 v sobotní příloze deníku Prostor, kde jsem se díky profesionální scenáristce Lucce (Pernicové) Šaškové mohl soustředit jen na samotné výtvarné zpracování povídek, což je při dobrém scénáři ideální. Bohužel ze zamýšleného většího cyklu Geneze detektivky, což měl být průřez světovou detektivní literaturou od minulosti po dnešek, vyšly jen dva neúplné příběhy od E. A. Poea a A. C. Doylea. Pak zanikl i Prostor a vody nad mou komiksovou tvorbou se uzavřely.
Podařilo se mi ještě naposledy publikovat v roce 1992 v sobotní příloze deníku Prostor, kde jsem se díky profesionální scenáristce Lucce (Pernicové) Šaškové mohl soustředit jen na samotné výtvarné zpracování povídek, což je při dobrém scénáři ideální. Bohužel ze zamýšleného většího cyklu Geneze detektivky, což měl být průřez světovou detektivní literaturou od minulosti po dnešek, vyšly jen dva neúplné příběhy od E. A. Poea a A. C. Doylea. Pak zanikl i Prostor a vody nad mou komiksovou tvorbou se uzavřely.
Kdyby se situace změnila, vrhl byste se do komiksu znovu?
Jelikož mladistvé nadšení poněkud polevilo, zřejmě bych trochu zvažoval. Přeci jen jsem se od komiksu už poněkud za tu dobu vzdálil. Navíc nejsem typ výtvarníka, kterému je jedno, co kreslí, jen když je to komiks. Odmítl jsem dokonce už i jakési nabídky. Problém byl v tom, že chtěli jen moji ruku bez hlavy. Mám svoje obsedantní témata a ty si vezmu patrně i do hrobu.
Jelikož mladistvé nadšení poněkud polevilo, zřejmě bych trochu zvažoval. Přeci jen jsem se od komiksu už poněkud za tu dobu vzdálil. Navíc nejsem typ výtvarníka, kterému je jedno, co kreslí, jen když je to komiks. Odmítl jsem dokonce už i jakési nabídky. Problém byl v tom, že chtěli jen moji ruku bez hlavy. Mám svoje obsedantní témata a ty si vezmu patrně i do hrobu.
Čemu se věnujete teď?
Samozřejmě, že nejraději bych se dnes plně věnoval už jen volné malbě olejových obrazů a computerovým kolážím s transcendentálně mystickou tématikou. Jelikož se ovšem žádný bohatý sponzor nevynořil, jsem nucen věnovat veškerý pracovní čas užité malbě pro knižní obálky, což je přeci jen nejblíž mým osobním představám. Vyneslo mi to sice mezinárodní ocenění nejlepšího evropského sci-fi výtvarníka pro rok 2002, ale i toto chápu jen jako jednu z dalších pomíjivých period na cestě. Možná budu v budoucnu nucen se učit od začátku zase zcela něco jiného, možná ale že potkám opět někde při cestě i komiks. Já si to tady bohužel nerežíruju. Vlastně jsem nikdy nepřestal být jen poutníkem iluzemi.
Samozřejmě, že nejraději bych se dnes plně věnoval už jen volné malbě olejových obrazů a computerovým kolážím s transcendentálně mystickou tématikou. Jelikož se ovšem žádný bohatý sponzor nevynořil, jsem nucen věnovat veškerý pracovní čas užité malbě pro knižní obálky, což je přeci jen nejblíž mým osobním představám. Vyneslo mi to sice mezinárodní ocenění nejlepšího evropského sci-fi výtvarníka pro rok 2002, ale i toto chápu jen jako jednu z dalších pomíjivých period na cestě. Možná budu v budoucnu nucen se učit od začátku zase zcela něco jiného, možná ale že potkám opět někde při cestě i komiks. Já si to tady bohužel nerežíruju. Vlastně jsem nikdy nepřestal být jen poutníkem iluzemi.
Zde naleznete stránky Jana Patrika Krásného s obsáhlou galerií ilustrací i komiksů.
