. Jeho komiksografie je v první řadě dílem ilustrátora zbaveného zábran, který prostě najednou mohl namalovat víc, než by mu dovolil průměrný nakladatelský redaktor.
V bbartím podání je jeho tvorba prezentována "tradičně" nechronologicky, a to v následujícím pořadí - Věznice Parmská (vycházela v týdeníku Květy v roce 1970), Kapitán Blood (v témž roce čtrnáctidenně na zadní straně polovojenského Zápisníku), Král Madagaskaru (v měsíčníku Pionýrská stezka v letech 1975-77), Tarzanův návrat (v Zápisníku 1968-69) a Vinnetou (tamtéž 1964-66). Torzo komiksu Nervy jako špagáty je zmíněno s ukázkou pouze v pečlivém úvodu knihy.
Plných 13 let se tedy Krum bavil něčím, co bylo v tehdejším Československu okrajovým a nemilovaným žánrem. Již letmý pohled na vročení děl ostatně dává tušit skryté drama. Vinnetou byl navzdory velkému úspěchu po dvou letech na pokyn shora zakázán, "rehabilitace" i nejplodnější období přišlo s Pražským jarem a děj uzavřel Král Madagaskaru, kopírující ve své době krutě vysmívaný normalizační seriál o slavném Slovákovi, ve skutečnosti Polákovi Mořici Beniowském.
Cestu otevřel rudý bratr
Ke komiksu dosurfoval prvotřídní ilustrátor burianovského střihu v půli 60. let na vlně úspěchu zfilmovaných románů Karla Maye. Jeho "protokomiksu", jinak docela pěkně řešenému, ovšem něco podstatného chybí - nejenže zde není arciznak, tedy bublina s dialogem, ale kresbám schází i tempo a patřičná akce. Čtenář díky tomu zůstává ději vzdálen a nahlíží jej v širokoúhlých, sošně obsazených záběrech. "Dovnitř" se nedostane, ani kdyby chtěl. Komiks se mění v oněmělý film, sledovaný ve srovnání s celuloidovým opojením nikoli na monumentálním plátně,. ale v hledáčku kamery. Ani heroická scéna s tím nic nenadělá. BB Art ostatně nezařadil Krumova díla Trojská válka a Poklad na ostrově, protože v jejich případě už jde o "grafické romány", v nichž text místy hraje nad kresbami přesilovku.
Vážný Neprakta
Největší síly Krumova podání totiž tkví ve schopnosti vidět realistickou scénu, historický detail, kostým, uniformu, architekturu - téměř jako by šlo o náčrtky režiséra proponovaného snímku. Díky tomu můžeme vidět, jak by asi vypadaly filmy o Vinnetuovi, kdyby je točili zodpovědní lidé a nikoli Dederóni, honící se po jugošských skaliskách a pláních.
Krum se přitom pohybuje "podél" hranice komiksovosti, hned je venku, hned zase uvnitř. Je vlastně seriózní obdobou toho, čím vynikal i humorista a autor Seka a Zuly Jiří Winter-Neprakta - schopnosti přesně a věrohodně. zvládat historické kostýmy i exotické prostředí. Autor předmluvy dokonce cituje historku, dokazující mistrovo nesmírně pečlivé zvládnutí reálií: šéfredaktor Olympie ho prý podezříval z toho, že za jeho zády jezdí do Istanbulu. Jinak by prý totiž nebylo možné, aby tak přesně vystihl uličky, které znal šéfredaktor přímo ze služebního pobytu v Turecku.
Námitka námětům
Slabinou Krumových komiksů je ovšem i volba, respektive nepůvodnost námětů. Příběhy, většinou notoricky známé z četby, lákaly vlastně jen způsobem provedení. V případě Krále Madagaskaru dokonce televizní verze dlouho dopředu napověděla, co měla Pionýrská stezka teprve ukázat. Pandán socialistického seriálu byl navíc poněkud smutným završením díla. Krum se od televizní předlohy úplně neoprostil, když dal Beniowskému rysy slovenského herce Jozefa Adamoviče. Přesto i tady naznačil, jak seriál měl (ale v produkci bratislavského studia Koliba prostě nemohl) vypadat.
. Zvetšelé zvětšeniny
Poněkud zvláštně také působí, že BB Art nedodržel původní formát seriálů a nabídl jejich zvětšeninu. Kapitán Blood, který měl být malý jako drahokam, vypadá víc než neohrabaně, což je na škodu věci.
Summa summarum: navzdory Krumově kreslířské genialitě se nelze ubránit dojmu, že "ve skutečném komiksu" by každá druhá scéna vypadala trochu jinak. I dnes je však dost fajnšmekrů, kteří němým historickým velkofilmem nepohrdnou…
