. Za ta dlouhá léta se spojení Saudek-Tullian stalo stejně neodmyslitelným, jako Dr. Jekyll a Mr. Hyde. Nemalou zásluhu na tom, že toto spojení trvalo tolik let, má scénárista Jaroslav Weigel, člen Divadla Járy Cimrmana, který byl svým osobitým humorem Saudkovi v tomto běhu na dlouhou trať nepostradatelným sparingpartnerem; podstatnou část jejich spolupráce nabídlo čtenářům v tomto roce nakladatelství Egmont.
Z celé trasy si ovšem vybralo bohužel tu "délku", která je čtenářům notoricky známá a díky mnoha předchozím vydáním snadno dostupná. Příběh Stříbrný poklad vyšel poprvé v roce 1982 u České speleologické společnosti, která obstarala i druhé vydání v roce 1987. Potřetí vyšel v dnes již neuvěřitelném nákladu 150 250 výtisků ve Středočeském nakladatelství společně s dalším pokračováním Konec Sahrbergovy bandy. (Toto volné pokračování vydala poprvé ČSS v roce 1985.) Druhé vydání Konce, tentokrát na pokračování, mohli najít čtenáři nezávislého posledního listu Expres v roce 1990.
. Ve Stříbrném pokladu Saudek nechává rozehrát svůj osobitý humor hraničící se sarkasmem a nevyčerpatelnou péči o detail. Téměř za oximoron lze pak považovat jeden z výkřiků: "A teď vzhůru do sklepení!" (str. 6 - obr. 5). Pozorný čtenář si jistě všimne vylepšení citoslovce "Křřách" pomocí roztříštění jedno ze dvou "ř" (str. 9 - obr. 6). Detailní vychytávka čeká na fajnšmekry na straně 12 (obr. 1), kde jsou mučící nástroje označeny mezinárodními automobilovými značkami - španělská rukavice písmenem E a Saudkem vymyšlená a svým tvarem se nabízející italská kozačka písmenem I. Dosti "okaté" upozornění na ženská ňadra nás čeká na straně 17 (obr. 4 a 5), kde vsouvá Lips Tullian zlaťák servírce na "bezpečné místo". Na straně 19 nalezneme pozdrav komiksové velmoci Polsku, kdy si jeden z vojáků povzdechne "Nievladzem". Na dalších stranách dojde k obrazové reinkarnaci hraběte Flemminga (str. 21 - obr. 11 a 12), který se následně na straně 22 (obr. 12) dokonale zpotí a evokuje tak ono rčení "Být zpocený jako prase." Na archaismus v podobě hvězdičky v černém poli, která byla postrachem všech dříve narozených televizních maniaků, a kterou byly označovány pro mládež nevhodné pořady v socialistické televizi, narazíme na straně 22 (obr. 4). (Dodnes si pamatuji, jak nám v dětství naši taktiku, totiž přepnout těsně před hvězdičkou na jiný - druhý - program, zhatili Saša Hemala či Miloš Frýba tím, že onu skutečnost neopomněli sdělit ještě v proslovu před začátkem filmu.) A příběh je ukončen nezbytným trpaslíkem, který se objevuje v příbězích Lipse Tulliana hned několikrát.
. Jestliže ve Stříbrném pokladu nalézáme jen několik narážek erotického typu, v druhém příběhu se to jimi jenom hemží. Bertina ňadra přetékající přes valchu (str. 26 - obr. 9) a pytlík s penězi (str. 27 - obr. 3), nápadně připomínající ten skutečný mužský, dávají tušit, že tu nebudou jen samy sebou. Pokoj v hostinci má například číslo 96 (str. 29 - obr. 1) a přes mezinárodně známý znak kosočtverce s čárkou uprostřed, kterého je valná část raději zakryta bublinou s textem (str. 30 - obr. 6) se prokoušeme až k pytli s Hedvikou (str. 39 - obr. 12), vytvarovanému podle jejího zadečku, který se Sahrberg chystá nonšalantně poplácat. Ke krajinářskému odlehčení "erotického dusna německého typu" se Saudek uchýlil na straně 40 (obr. 11), kde divě startují dvě kachny, zpoza vrby skáče zajíc a směrem k nám si to vydává žabka! Jeden z nejsilnějších momentů příběhu ale spočívá v lyricky vyvedeném Sahrbergově konci na straně 46: trojice obrázků, na nichž zloduch spolyká andělíčky a místo nich vypustí duši, je však hned na následující straně ironicky shozena závěrem s ikeáckým laděním...
.
Při listování novým vydáním Egmontu se ale musí člověk několikrát zarazit nad otázkou: "Bylo to nutné?" Při srovnání s vydáním téměř 13 let starým dopadá to egmontovské tristně. Chybí tu předmluvy, týkající se původních knižních vydání Lipse Tulliana. Na obálce je patrné použití xeroxové předlohy (zvláště na černém stínování) a přebal tak dostává levný nádech šlendriánu, o tom, že má Lips jedno oko modré a druhé zelené, ani nemluvě. Předloha je též v jednom místě odřená, s čímž si grafik Egmontu vůbec nedělal hlavu. Na straně 1 nás překvapí Tullianova postava bez nohou a s uříznutým lanem, což považuji u výtvarného díla za neomluvitelné.
. Na 2. a 3. straně pak můžeme přičíst Egmontu první úspěch - odebrání šedé barvy, která omylem v negativu "ozdobila" vydání z roku 1990. Editor však zaspal v případě mnoha černých teček a fleků, vyskytujících se v celé knize. Retušovat zapomněl též na straně 10 (obr. 2) u textu ...pána z Freiburgu, pod kterým je patrné písmo tužkou. Část textu postrádám též na straně 14 (obr. 3), kde je část bubliny překryta bílým čtvercem. Na téže straně nalezneme další chybu v písmu (obr. 12), kde chybí část písmen t a e ve slově hraběte atd. Jako pouhý alibismus můžeme též označit ponechání pravopisné chyby v původním textu (str. 39 - obr. 4) ve slově ztráviti, a největším zklamáním je ustoupení od křídového papíru, čímž toto "obnovené" vydání vlastně ztratilo své jediné opodstatnění. Stalo se jen dalším přehmatem, ve kterém nakladatelství Egmont opět sehrálo svou smutnou roli...
