Po matce Moravák a po otci Slovák Jozef Babušek si komiksovou premiéru odbyl v satirickém a silně protikomunistickém časopise ŠIDLO už v roce 1947, kdy pod vlivem dětské četby francouzského magazínu Robinson kreslil němé příběhy prchajícího lupiče. Tato činnost mu ovšem záhy vynesla kádrový škraloup, který se s ním vlekl dlouhá desetiletí - jako buržoazní živel byl vyhozen v roce 1948 z vysoké školy těsně před absolutoriem.
Léta na komiksové poušti pak trávil - podobně jako František Kobík - coby průmyslový výtvarník; vydal se na volnou nohu později na dálkové studium kunsthistorie, obor církevní architektura. Absolvoval v roce 1965 jako čtyřiačtyřicetiletý, ovšem kromě čerstvého diplomu pro něj tento rok znamenal daleko víc:
Dlouho očekávaný průlom
. Začal totiž kreslit - kvůli neblahé minulosti raději pod pseudonymem, utvořeným z konce původního příjmení - stojaté stripy s příběhy Jožinka, dieťata svojich rodičov, tak trochu slovenského Calvina minus Hobbese. S přestávkou v roce 1975 u něj vydržel až do roku 1988 a postaral se tak o nejdelší komiks v československé historii. (Ani dnes nelze doufat, že by ho někdo překonal. A pokud by přeci jen chtěl, musel by rychle začít, a pak to týden co týden to táhnout až do toku 2026, dokud by nevzniklo něco přes tisíc sto minipříběhů.) Není divu, že kreslíře postihla únava materiálu a k postavičce, která se v letech 1970-73 objevovala jako Pepánek také v českém Pionýru, pojal nelíčenou nenávist. V posledních letech o něm nehovořil jinak než jako o "Idiotovi", postavičku nicméně "neshodil" a do poslední chvíle se k ní choval jako profesionál.
Rok 1965 byl přelomový i z jiného důvodu - Schek souběžně namaloval zcela odlišným stylem realistický (a navíc vůbec první sci-fi) komiks v ČSSR Desiata planéta. Máme-li měřit mezinárodním rozměrem jde o (česko)slovenskou odpověď na francouzského Pifa a jiné černobílé komiksy, které stále častěji prosakovaly přes železnou oponu.
Pražským jarem v roce 1968 začalo Schekovo "české" období, do nějž patří zejména klubácké kousky Zajatec, Srub u zlatého klíče, Tři robinzoni, Prázdniny u zřícené tvrze (Lidová demokracie), Srub v bílém údolí, Klíč k majáku, Tajemství majáku, ale i Poklad Inků a Zámek rodu Spadů (VKK Větrník). Tato éra trvá deset let. Pak se Schek s českým biotopem rozloučí a začne nahromaděné síly ventilovat ve vrcholné fázi své tvorby - tentokrát již ve slovenské půli republiky.
Zaděláno na ni bylo již od roku 1973, kdy na Slovensku vznikl čtrnáctidenní magazín ELEKTRÓN, obdoba to české Vědy techniky mládeži. Pro toto periodikum Schek stvoří typické modře tónované dvoustrany dobrodružně-vědeckofantastických komiksů, většinou podle scénářů Kamily Staškové (i zde šlo o pseudonym novinářky a publicistky Stanislavy Liptákové). Spolupráce této dvojky trvala úctyhodných 31 let (1960-1991): začali Kmenem Andromeda Michaela Crichtona, přičemž pod názvem Zelená smrť nabídli příběh ne nepodobný o pár let staršímu Pavouku Nephilovi (se zneužitou vědou, vojenskoprůmyslovým komplexem, agenty a všemi dalšími nezbytnými rekvizitami). Vrcholem tvorby se pak v letech 1979-1982 opus magnum Ludvíka Součka Cesta slepých vtákov, Runa Rider a Slnečné jazero. . Pro spisovatelův souhlas si Schek se Staškovou přijeli pár dní před jeho smrtí 27. 12. 1978 a stali se tak zřejmě posledními lidmi, kteří se Součkem hovořili o komiksu. Měřeno ábíčkovskou normou, zabírá komiks 100 stran, což si s českými kultovními díly tria Toman-Kobík-Šorel nijak nezadá. Autor si možná až příliš snadno si vypůjčil podobu postav z komiksu Rip Kirby Johna Prenticeho, jinak jde ale nepochybně o tvůrčí vrchol. Následovaly scifárny Roberta Henleina a Pithartova poradce Jaroslava Veise, až nakonec ELEKTRÓN oznámil v roce 1987 krátkým článkem Spomienky tušom zaliate, že Mistr se loučí a odchází na odpočinek. Na ranč v Povážském Inovci, anebo do Piešťan, kde ostatně stále ještě žije o dva roky starší "eso" Režňák.
Zemětřes roku 1989 podnítil u mnoha komiksových extvůrců nostalgii i nejeden pokus o návrat. V případě Scheka jím měla být Země Zet dvorního scénáristy Svatopluka Hrnčíře, zůstalo však u jediné stránky a komiks nakonec maloval Milan Ressel. Definitivní loučení s komiksem představuje v roce 1991 pseudodisneyovská, ovšem neplagiátorská Kniha džungle, nakreslená pro dětský Ohník. Je unikátní zejména tím, že představuje třetí výrazný autorův styl (!).
Inscenace z Brartislavy
Schekovo dílo je natolik olbřímí, že se do značné míry vymyká kritice. V jeho tvorbě jsou nicméně patrné tři rozměry - byl nadšeným skautem, ergo klubáctví, měl pronikavý smysl pro humor, ergo Jožinko a byl nadto Slovákem, ergo odvaha a dobrodružství. Skoro by se chtělo poněkud nepřesně zobecňovat a říci, že komiksové Čechy jsou klubácké, zatímco komiksové Slovensko je hlavně dobrodružné. Schek ovšem zahrnul všechny styly a je jen vadou jednosměrné komunikace v zaniklé federaci, že se o něm na západ od Bílých Karpat vědělo tak málo.
Schek si časem vytvořil svébytný styl, rozmáchlejší než dovolovala ábíčkovská jednostrana, ale ne zase dost rozmáchlý, aby mohl konkurovat třeba Pifovi. Problémem jeho komiksů viděno dnešníma očima je absence filmového vidění. Díky monotónnímu grafickému členění stran jsou to spíše pravidelné pondělní televizní inscenace z Bratislavy - dalo se to vidět, ale časem převládla nuda. Nechybí jen citoslovce, chybí pomyslný vrchol. Řekl jsem, že za vlajkovou loď Schekovy komiksové flotily lze považovat Součkovu trilogii, jenže problém je právě v tom, že o žádné vrcholné dílo nejde. Je stejně dobře zvládnuté jako jiné, ale nevybočuje. "Díky" četným textovým vsuvkám (v jejichž písmenech utonuly i docela atraktivní akční motivy) je navíc četba přerývaná - čtenář je nucen pořád přeskakovat od komiksu k vlastní fantazii a zpět.
. Autor by mě možná nazval idiotem, ale za jeho bezkonkurenčně nejlepší a nejucelenější dílo lze nejspíše považovat Pepánka, nekonečnou ouverturu v pozadí každé jeho tvorby, ať pršelo, svítilo slunce nebo se maloval realistický komiks.
Závěrem slovo na adresu BB Artu - dílo je redakčně perfektně připraveno, a průvodní slovo Milana Krejčího říká vše podstatné plus něco navíc. Inu, eso si nic jiného ani nezaslouží. Ve vzduchu vlastně zůstává viset jedna jediná otázka: proč to nejde pokaždé?
Obsah VKK Jozef Schek:
České komiksy
Zajatec (1967-68)
Prázdniny u zřícené tvrze (1971)
Srub v Bílém údolí (1972)
Dárek pro klubovnu, Cesta za pokladem, Sázka (1977-78)
Zajatec (1967-68)
Prázdniny u zřícené tvrze (1971)
Srub v Bílém údolí (1972)
Dárek pro klubovnu, Cesta za pokladem, Sázka (1977-78)
Slovenské komiksy
Desiata planéta (1965-66)
Jožinko - dieťa svojich rodičov (1965-88)
Stretnutie v púšti (1973)
Posledná hodiny (1973)
Zelená smrť (1976-78)
Cesta slepých vtákov (1978-1980)
Runa Rider (1980-81)
Slnečné jazero (1981-82)
Včera, dnes, zajtra (1983)
Po stopách času (1984)
Návrat zo zajtrajška (1985-86)
Bol raz jeden domček (1987)
Kniha džungle (1989-1991)
Desiata planéta (1965-66)
Jožinko - dieťa svojich rodičov (1965-88)
Stretnutie v púšti (1973)
Posledná hodiny (1973)
Zelená smrť (1976-78)
Cesta slepých vtákov (1978-1980)
Runa Rider (1980-81)
Slnečné jazero (1981-82)
Včera, dnes, zajtra (1983)
Po stopách času (1984)
Návrat zo zajtrajška (1985-86)
Bol raz jeden domček (1987)
Kniha džungle (1989-1991)
