. Takže ani Jacques Tardi nemohl ve své sérii o Adéle Blanc-Sec opominout tuto malebnou postavu zatuchlých laboratoří, dýmajících křivulí a suše praskajících elektrických výbojů. Ale který z vědců, které potkáme na stránkách třetího alba série Adele Blanc-Sec je nejvíce praštěný? Dieuleveult v černých brýlích, který hned od prvního setkání Adélu nenávidí? Důstojný bělovlasý profesor Ménard, kustod Muzea přírodních věd? Holohlavý Dieudonné, v jehož bytě se schází společnost vědců k pochybným seancím? Ne! Zhruba v polovině alba se ukáže, že to zpočátku nenápadný a úslužný Espérandieu, který nic netušící hrdinku zatáhne do celé záležitosti s oživením pitecantropa, se promění v běsnícího šílence, který sní o znovupřipojení Alsaska a Lotrinska a o odplatě za Napoleonovu porážku pod Moskvou. Jeho životní krédo výstižně charakterizuje bublina na str. 27: "SKSZZVRK".
. . .
Neboť celá zápletka se točí kolem pitecantropa jménem Alexandr, kterého se shora zmíněné skupině vědců podaří oživit a se kterým má Espérandieu dalekosáhlé dobyvačné plány. Mírumilovného, zdvořilého a celkem vzato i poživačného pračlověka mění pomocí speciálních postupů v krvelačné monstrum, jehož první zkušební obětí má být Adéla Blanc-Sec. Zde však veškeré speciální postupy selhávají, neboť Alexandr je beznadějně do Adély zamilován a v její přítomnosti z něj veškerá bojová morálka zásadně vyprchává…
. Album navíc obsahuje nezapomenutelnou osmistránkovou automobilovou honičku, při které se tradičně za jízdy střílí, auta vrážejí do sebe navzájem i do sloupů pouličního osvětlení a jedno z nich sjede i po schodech dolů do metra. To vše v duchu nejlepších hollywoodských automobilových stříleček - až na to, že děj příběhu se odvíjí v lednu roku 1912, takže auta vypadají spíše jako kočáry bez koní a jejich závratná rychlost jistě nepřesahuje 35 km/hod.
Aby zachoval návaznost na předcházející Adélino dobrodružství, přivede Tardi nakonec na scénu démona Pazuzu, policistu Caponiho a komisaře Dugommiera.
. Adéla Blanc-Sec, hlavní hrdinka série, je charakterově značně vzdálená od průměrné ženy ze začátku dvacátého století. Je samostatná, uvažuje logicky a místo, aby se zabývala šaty, účesem a hledáním vhodného partnera, který by jí zajistil rodinné štěstí, snaží se živit vlastními silami; nebojácně a sama se vydává do ulic noční Paříže, a pokud muže zrovna poťouchle neironizuje, přinejmenším myslí si o nich své. Následující epizodu pak předznamená významné zakašlání mumie, kterou Adéla přechovává ve svém útulném pařížském bytě jako dekoraci…
