Dějiny grafického zpracování Crwe jsou - ať už pod taktovkou stávající redakce nebo Vladimíra Veverky - dějinami neúspěšného navazování na původní koncept Ondřeje Svátka. Crew2 č. 17 je snahou překonat bezkoncepčnost resuscitované Crwe a postavit grafiku na vlastní nohy – na nichž se udrží déle než dvě čísla. Na první pohled kompaktní fazóna se ale při listování výtiskem rozpadá. Jiné písmo je použito pro publicistické texty, jiné pro úvodník a jiné pro listárnu, mezititulky jednou podtrhávané jsou a jindy ne, tentýž font mění rozpaly i poměry stran – čímž se i ze zdánlivého monolitu stává typografický holubník. Pro lepší čitelnost by podklad stránek zasloužil zesvětlit a odsazení textu od hřbetu zvětšit; nadpisy rubrik, které by měly udržet soudržnost publicistiky napříč čísly, se ztrácí na podkladu, zatímco záhlaví dominuje zbytečně opakované číslo výtisku. Nechtěnou pointou redesignu je pak zkrácení titulku, které zcela mění jeho smysl. Věřme ale, že to jsou dětské nemoci prvního čísla, které se do osmnáctky podaří vykurýrovat…

Leč dosti fasády, pohleďme na vnitřek čísla. Jednoznačná obálka napoví, že svůj patřičně odvázaný comeback v něm slaví Trollové z Troy, kterým prodejové souchotiny neprávem zavřely dveře do tiskáren BB/artu, a kterým kromě svižné kresby Jeana-Louise Mourriera dodává na tempu i hravý překlad Richarda Podaného. Album Trollové v mlze, šesté v pořadí (v originále Trolls dans la brume, Soleil 2002), tu startuje první polovinou, v níž se Tetraam, Waha a dvě trollčata dostanou do lidského zajetí daleko, předaleko od domova – do služeb barona Mayzha z Drzewokradů, který k vlastní škodě s trolly zatím nemá moc zkušeností… A, samozřejmě, pokračování příště…
Další solidní porci barevných stran okupuje příjemná, moebiovsky laděná hříčka Karla Jerieho Dobrá trefa, která laboruje s kompozicí a až ne-jeriovsky vyčištěnou kresbou, a která opět láme donedávna neoblomnou Crwáckou bariéru „vydáme jen Gruse a/nebo Kopřivu“. Tu naopak podpírá reprint jejich Principu nepravděpodobnosti, se kterým jmenovaní oběhli část komiksové Evropy a zakotvili i v zámořském Heavy Metalu; ironizující chuťovku ze života nájemného zabijáka ovšem známe už z Inseminátora, kde vyšla s větší vnímavostí k barvám.
Zbývající barevné strany patří ukázce z nedávno vydané knihy Dříve známí jako Liga spravedlnosti a hlavně Müšlenkám, dalšímu z příběhů Greyshirta z pera Alana Moora (kresbou Ricka Veitche). Tomu, i když nechybí klasické noirové atributy jako krásná žena, sex, žárlivost a vražda, vévodí především promyšlený, na téměř učebnicové psychologii postavený scénář.

Stránky černobílé pak kromě Red Meatu hostí především publicistiku – tradičně aktuality z domácích luhů a hájů i zpoza oceánu, reportáž z Crweconu, manga sérii Oh! My Goddess. K tomu zajímavějšímu ovšem patří Tomáše Prokůpka Deset nejdůležitějších českých komiksů, které nikdy nevyšly, Milana Krejčího profil kreslíře Hermanna Huppena, jemuž zdejší angažmá překazilo nekvalitní vydání Pušky ve vodě, a profil Johna Marka DeMatteise z pera Jiřího Pavlovského, který – v porovnání s ranými Crwáckými texty – kupodivu obsahuje víc informací než fórků. Spolu se začleněním experimentální Dobré trefy a posunem od lobovsky odvázaných krváků k podstatně inteligentnějším komiksům (Müšlenky) se to zdá být symptomem postupného stárnutí… tedy, uh, dospívání?… redakčního vkusu. Jakkoli „anti-intelektuální“ rétorika stále vládne Crwáckým výstupům, tohle číslo tradičnějším Crwemilcům asi moc radosti neudělá…