„Zatímco próza směřuje k vnitřnímu prožitku, který se uskutečňuje ve čtenářově mysli a film k prožitku vnějšímu, jako prožívanému obrazu, komiks, jenž zahrnuje jak vnitřní prožitek psaného slova, tak fyzičnost obrazu, nejblíže kopíruje skutečnou přirozenost lidské mysli a boj mezi vlastní sebedefinicí a fyzickou ‚realitou‘,“ říká komiksový kritik Harry Naybors, jeden z obyvatel městečka Ice Haven, jenž se pokouší definovat komiks jako médium a v závěru knihy osvětlit, jak soukromý život Daniela Clowese souvisí s jeho tvorbou.
.
Clowes tu sleduje několik postav, které vlastně definují prostor amerického maloměsta. Nedoceněný básník nás nejprve uvede do historie Ice Havenu a nezapomene podotknout, že právě jeho tvorba jednou tuhle výspu světa proslaví. Poté se seznamujeme s místními dětmi – existencionálně filosofujícím Charlesem a jeho nihilistickým kamarádem Carmichaelem. Následuje naivně zamilovaná, sedmnáctiletá Violet, dcera ženy, která si přes internet najde muže (otce Charlese). Další postavou je Vida, nadějná spisovatelka, snažící se prorazit se svými deníky-časopisy (které však nikdo nekupuje) a nakonec znuděná manželská dvojice detektivů, vyšetřující zmizení autistického Davida. Z útržků osudů těchto postav se před čtenářem skládá prostor nesplněných snů, osamělosti a především autorovy ironie. „Jsou kritici skutečně jako ovádi?“
.
.
.
.
