Ve filmu jde především o filmy Akiry Kurosawy, později také o sérii filmů Takeshiho Kitana (poslední díl předlouhé ságy o Zatoichim, „slepém japonském Jamesi Bondovi“ běžel v kinech i u nás pod názvem Samuraj). Kromě mnoha dalších jsou to také filmy série Lone Wolf and Cub a samozřejmě i manga (Samurai Executioner, Lone Wolf and Cub, má oblíbená Blade of the Immortal atd.) a anime (Rurouni Kenshin, Samurai Champloo atd.). Obecně lze chambaru charakterizovat jako příběhy z vrcholné éry samurajů za vlády Tokugawů (1600 – 1868) v Japonsku, zároveň však poznamenané náznaky nastávajícího úpadku, drtivých společenských změn, korupce, vlivu Západu a dalších pro samurajský způsob života špatných znamení.
.
Typický je pro ni zcela samozřejmý přístup hrdinů k nadpřirozenu, kdy se s ním většinou příliš nepářou (tedy ano, bleskově rychlými seky své katany), až neuvěřitelná stylizace všeho prostředí a dějů, poetika dialogů i veškerých scén (divoká příroda, zdobné pevnosti a výstavná města...). Do kontrastu s tím chambara staví to nejhorší z japonského způsobu života, přičemž mezi řádky zanechává mnohá poselství a znepokojivé myšlenky.
Určitá větev chambary se také věnuje osudům významných osobností dané éry, především Miyamota Musashiho, největšího šermíře všech dob a autora Knihy pěti kruhů, která je společně s Uměním války mistra Sun-c’ považována za základní literaturu osvíceného válečnictví a „filosofie s mečem v ruce“. Shoda jmen Musashiho a Usagiho není náhodná – životní příběh Miyamota Musashiho (na první pohled především použitím obou mečů v boji) a žánr chambara jsou hlavními inspiracemi pro ságu Usagi Yojimbo od uznávaného autora Stana Sakaie, který skrze ni drží pomyslnou standartu žánru už více než dvacet let.
Staaaaaaan Saaaaaaaaaaakaaaaaaaaaaaaai!
Tak by mohl znít válečný křik nejen hordy ashigaru (lehké pěchoty) ženoucí se na smrt proti hrstce zachmuřených a vždy důstojných samurajů stojících osamoceně uprostřed bojiště, ale hlavně zástupů nadšených čtenářů Usagi Yojimba, chtivých podpisů svého oblíbeného Stana Sakaie. Tento milý Američan (třetí generace japonských přistěhovalců) s věčným úsměvem na buclatých lících v roce 1984 toužil kreslit samurajskou mangu. V Americe té doby však manga nebyla tak oblíbená jako nyní, a navíc on sám hledal způsob, jak se od ostatních manga-ka (tvůrců mangy) odlišit a vytvořit dílo dostatečně specifické i úderné, aby bylo zároveň poctou chambaře i cestou k novým čtenářům a navíc médiem dovolujícím realizovat jeho vlastní vizi žánru.
Tak by mohl znít válečný křik nejen hordy ashigaru (lehké pěchoty) ženoucí se na smrt proti hrstce zachmuřených a vždy důstojných samurajů stojících osamoceně uprostřed bojiště, ale hlavně zástupů nadšených čtenářů Usagi Yojimba, chtivých podpisů svého oblíbeného Stana Sakaie. Tento milý Američan (třetí generace japonských přistěhovalců) s věčným úsměvem na buclatých lících v roce 1984 toužil kreslit samurajskou mangu. V Americe té doby však manga nebyla tak oblíbená jako nyní, a navíc on sám hledal způsob, jak se od ostatních manga-ka (tvůrců mangy) odlišit a vytvořit dílo dostatečně specifické i úderné, aby bylo zároveň poctou chambaře i cestou k novým čtenářům a navíc médiem dovolujícím realizovat jeho vlastní vizi žánru.
V osmdesátých letech byla velmi oblíbená antropomorfizace zvířecích hrdinů (vrchol Disneyho vlivu, například celosvětový nástup Medvídka Pů), bajkám podobné příběhy, ze kterých ale vzešla v podstatě jen dvě skutečně zlomová díla, a to Teenage Mutant Ninja Turtles Kevina Eastmana a Petera Lairda (temný, vulgární parodický komiks, nemající téměř nic společného se svou animovanou podobou a atmosférou jen matně blízký nedávnému filmu) a recenzovaný Usagi Yojimbo. Není náhodou, že jakýsi zaječí mutant Usagi se několikrát objevil v obou animovaných sériích „Nindžaželv“…
. Sutan Sakai (jak zní jeho jméno v japonštině) se narodil roku 1953 v Kjótu, od dvou let žil na Havaji a dnes v Kalifornii. Vystudoval na University of Hawaii, Art Center College of Design. Kromě Usagiho má na kontě i jeho futuristickou verzi Space Usagi, a dělal lettering pro Groo the Wanderer (parodii na Barbara Conana, na kterou najdeme v Usagim mnoho odkazů) a postapokalyptické fantasy Legend of Kamui. Jeho nejoblíbenějším filmem je pro Evropana dost šílený Satomi Hakkenden (Legend of the Eight Samurai, 1983) s mnoha znepokojivými ero-guro a podivnými wuxia prvky.
Kromě boomu „zooantropomorfních“ seriálů a komiksů osmdesátých let Sakaie ovlivnil velmi podobný asijský žánr, a totiž „furry“, poněkud více realisticky zpracovaná antropomorfní zviřátka, často se věnující všem možným i nemožným ryze lidským aktivitám. Základem pro kombinaci „disneyovských postaviček a „furry žánru“ v japonském prostředí se pak stal nezaměnitelný a nepřehlédnutelný prvek v tradiční japonské malbě, kemono. Kemono jsou předobrazem všech zmíněných zooantropomorfních bytostí: nechybí mezi nimi ani polidštěný zajíc v samurajském oblečení bránící se několika podobným zvířatům, který jakoby Usagimu z oka vypadl.
Sakaiovi se tak podařilo zkombinovat hned tři významné vlivy – zooantrpomorfní západní „funny animals“ jak je chápeme díky Disneymu, dospěláčtější a realističtější „furries“ i tradiční a v japonském umění zakořeněné kemono.
Prvním výrazným prvkem odlišujícím Sakaiovo dílo od chambara mangy jsou zvířecí postavy. Na jednu stranu jsou díky jeho specifické (a zcela nemangoidní) kresbě roztomilé, trochu neohrabané, s krátkými končetinami a velkými hlavami, jak jsme zvyklí ze západních, na děti orientovaných vzorů. Zároveň však mají typicky asijskou tendenci vybuchovat v záchvaty emocí, které dokonale změní jejich rysy a autor jich pak využívá jako zkratky dovolující efektivně zdůraznit povahu scény nebo mluvčího. K tomu ostatně slouží i samotná zvířeckost postav, například hlavní záporná postava je liška, její posluhovač je had a tak podobně (vzpomeňme na ropuchu v Blacksadovi).
Z furry žánru autor přejal realističnost postav a roztomilá zvířátka se tedy mění v zuřivé zabijáky, zamilovaně hledící dvojice nebo tiše trpící a vztek polykající tragické hrdiny.
Nakonec tu je vliv kemono, způsobující že během statických a hutně atmosférických scén (na okraji propasti, hledíc do dálky s větrem ve vlasech...) a v dokonale propracovaných kimonech, zbrojích a uprostřed dechberoucí přírody vypadají hrdinové důstojně i přesto, že jsou to pandy, nosorožci nebo zajíci.
Nakonec tu je vliv kemono, způsobující že během statických a hutně atmosférických scén (na okraji propasti, hledíc do dálky s větrem ve vlasech...) a v dokonale propracovaných kimonech, zbrojích a uprostřed dechberoucí přírody vypadají hrdinové důstojně i přesto, že jsou to pandy, nosorožci nebo zajíci.
Vyváženou kombinací těchto vlivů vznikl komiks, jehož podstata se neustále mění, každá scéna má vlastní náboj a jazyk, a ve čtenáři tak Sakai může rozehrát podivnou směsici protichůdných i dokonale se doplňujících emocí a dojmů jen tím, jak v jednotlivých polích a na jednotlivých stranách přechází mezi třemi různými podobami popisovaného prostředí, postav a děje.
V první knize se ve dvou scénách setkáme s bytostmi podezřele podobnými lidem. Buď jde o opice, které se v zooantropomorfním světě podobnosti s lidmi nevyhnou, nebo v Roninovi ještě Sakai neměl jasno, co chce zvířeckostí postav vyjádřit. V dalších dílech ságy se s těmito skoro lidskými tvory již nesetkáváme, ať už byla jejich původní povaha jakákoliv.
Stejně tak v Roninovi v několika povídkách zahlédneme psy. V jedné povídce jde dokonce o dokreslující postavu, která sem tam děj komentuje překvapeným nebo vyděšeným „haf“. V dalších dílech ságy už ale žádného psa nenajdeme, stejně jako ubývá koní, dobytka a dalších zvířat, a nahrazují je dinosauroidní ještěrky „tokagé“. Ty zastupují v podstatě všechny menší savce, čímž zabraňují nepříjemnému rozporu daného žánru, kdy antropomorfní kůň jezdí na skutečném koni a podobně...
Svist ostří a syrovost násilí jako v každém správném samurajském eposu... s trochou fantasy navíc
Co do tohoto prazvláštního a působivého díla přináší chambara? Kromě toho, že zobrazuje autenticky působící středověké Japonsko, také Sakaiovi zajišťuje neutuchající přísun inspirace, odkazů, témat a náznaků. Příběhy se tak točí kolem věrnosti, záhad, mytologie, pomsty, hledání smyslu života a dalších témat typických pro chambaru, navíc ale parodují nebo otevřeně citují v podstatě všechny významné chambara filmy a mnohou mangu. Lidé jsou v chambaře křehcí a příliš smrtelní. Realita je příliš reálná a meč příliš ostrý a odolný. Samurajové jsou v podstatě jediní lidé, kteří na svém osudu mohou něco změnit, a mají jako jediní šanci ovlivnit svět kolem sebe k lepšímu (i Lucas se inspiroval při svých eklektických fabulacích chambarou, Jediové jsou v podstatě samurajové.). Zásahy do dění a změny osudu však často mívají strašlivé následky, a protože samurajové jim jako jediní dokáží odolat, ztrácejí postupem času všechny blízké, své ideály a víru v bushido (kodex a životní filosofie samuraje) i bakufu (vláda a správní systém feudálního Japonska, jimž skrze svého pána samuraj přísahá věrnost). V podstatě jde o tragické hrdiny putující zkaženým a rozpadajícím se světem, snažící se využít svých schopností co nejlépe a ve shodě se svým přesvědčením. Je jen otázka času, kdy je následky jejich činů dostihnou, nebo se pod nátlakem doby zlomí a zanevřou na to, čím kdysi byli a čím se byli toužili stát...
Co do tohoto prazvláštního a působivého díla přináší chambara? Kromě toho, že zobrazuje autenticky působící středověké Japonsko, také Sakaiovi zajišťuje neutuchající přísun inspirace, odkazů, témat a náznaků. Příběhy se tak točí kolem věrnosti, záhad, mytologie, pomsty, hledání smyslu života a dalších témat typických pro chambaru, navíc ale parodují nebo otevřeně citují v podstatě všechny významné chambara filmy a mnohou mangu. Lidé jsou v chambaře křehcí a příliš smrtelní. Realita je příliš reálná a meč příliš ostrý a odolný. Samurajové jsou v podstatě jediní lidé, kteří na svém osudu mohou něco změnit, a mají jako jediní šanci ovlivnit svět kolem sebe k lepšímu (i Lucas se inspiroval při svých eklektických fabulacích chambarou, Jediové jsou v podstatě samurajové.). Zásahy do dění a změny osudu však často mívají strašlivé následky, a protože samurajové jim jako jediní dokáží odolat, ztrácejí postupem času všechny blízké, své ideály a víru v bushido (kodex a životní filosofie samuraje) i bakufu (vláda a správní systém feudálního Japonska, jimž skrze svého pána samuraj přísahá věrnost). V podstatě jde o tragické hrdiny putující zkaženým a rozpadajícím se světem, snažící se využít svých schopností co nejlépe a ve shodě se svým přesvědčením. Je jen otázka času, kdy je následky jejich činů dostihnou, nebo se pod nátlakem doby zlomí a zanevřou na to, čím kdysi byli a čím se byli toužili stát...
Chambara však v Usagim nabírá mnoho z jiných žánrů. Především je zde vliv temné asijské fantasy, v níž je nadpřirozeno jen cítit, ale zato je přítomno téměř vždy a všude. Setkání s měňavci (obdoba vlkodlaků), skřety (bakemono – lidé posedlí a proměnění zlými duchy) a dalšími bytostmi a jevy nejsou pro hlavní hrdiny důvodem k pozastavení. Na rozdíl od obyčejných smrtelníků samuraj ví, které z těchto bytostí se omluvit a klidit z cesty, a kterou konečně poslat na věčnost. Nikdy necítí strach nebo pochyby. V tomto se samuraji inspiroval například Sapkowski se svými zaklínači, jejichž nevybíravá komunita, chování i role v odmítavé společnosti mají s chambarou mnoho společného.
Zmíněné ještěrky tokagé jsou rovněž projevem fantasy vlivu, a v podstatě jde o ryze japonský jev (v poslední době viditelný ale například i v Trollích válkách apod.), kdy jinak obyčejné prostředí schválně nabourávají na první pohled přirozeným, na druhý pohled zarážejícím způsobem. Podivnými kreaturkami se to v manze a anime jen hemží, a i zde plní funkci odlehčení děje, zaměření čtenářovy pozornosti k veselejším a trochu podivnějším aspektům Usagiho světa nebo zdůraznění jeho fiktivnosti ve chvílích, kdy jsou zvířecí hrdinové až příliš lidští.
Zmíněné ještěrky tokagé jsou rovněž projevem fantasy vlivu, a v podstatě jde o ryze japonský jev (v poslední době viditelný ale například i v Trollích válkách apod.), kdy jinak obyčejné prostředí schválně nabourávají na první pohled přirozeným, na druhý pohled zarážejícím způsobem. Podivnými kreaturkami se to v manze a anime jen hemží, a i zde plní funkci odlehčení děje, zaměření čtenářovy pozornosti k veselejším a trochu podivnějším aspektům Usagiho světa nebo zdůraznění jeho fiktivnosti ve chvílích, kdy jsou zvířecí hrdinové až příliš lidští.
V čem chambara se zooantropomorfním, často nesnesitelně roztomilým prostředím tohoto komiksu bojuje, jsou akční scény. Bránící se nindžové neváhají pod útočícím samurajem zastřelit koně. Umírající zvířátka se snaží navrátit vytékající vnitřnosti zpět do rozseknutých útrob. Z hromad mrtvých zírají trpící, bolestí zkřivené obličeje a useknuté hlavy skoro jakoby pršely. Sakai v tomto ohledu přikročil k radikálnímu zásahu do tradice chambary – vytékající vnitřnosti nahradil pár kapkami krve, odlétající kusy masa a kůže simuluje cáry oblečení, trademarkové cákance krve a rudé lázně pak jen trochou černých kapek, odletujících jen u několika málo nejefektnějších seků. S postupem série se krev vytratila úplně, což na jednu stranu vede k realističnosti (po bleskovém seku katanou nejspíš krvotrysk ve stylu Kill Bill nenastává), na druhou stranu ke statičnosti některých akčních scén, které se mění v nehybná, nedynamická sousoší.
Obrovský cit pro detail a úctu k žánru a zpracované epoše Sakai projevuje při zobrazování architektury, odívání, výzbroje a prostředí. Kromě několika fantasy prvků (je libo krtčí shinobi – nindžy nebo již zmíněného skřeta?) kráčí Usagi Yojimbo po pro chambaru typické tenké lince mezi dokonalou historickou věrností a dramatickou stylizací. A to je jen dobře, neboť jde o další z provokativních prvků díla, který zde v tradici žánru funguje výborně. Nechybí ani záplava pro nás cizích pojmů, citlivě ošetřených osvědčeným překladatelem Platou.
Černobílé Japonsko roztomilých zabijáckých zviřátek
. Sakaiův styl kresby je jasně rozpoznatelný. Ačkoliv využívá jednoduchých vzorů a linií (jako ostatně mnoho „zvířecích“ komiksů), má několik specifických prvků (již zmíněné mangoidní tendence extrémních projevů emocí, ale i často překvapivě realistické proporce a schémata pohybu například během soubojů). Podle mnohých je jeho styl například hlavní inspirací pro komiksy a animované filmy série Sonic the Hedgehog.
. Sakaiův styl kresby je jasně rozpoznatelný. Ačkoliv využívá jednoduchých vzorů a linií (jako ostatně mnoho „zvířecích“ komiksů), má několik specifických prvků (již zmíněné mangoidní tendence extrémních projevů emocí, ale i často překvapivě realistické proporce a schémata pohybu například během soubojů). Podle mnohých je jeho styl například hlavní inspirací pro komiksy a animované filmy série Sonic the Hedgehog.
Zajímavostí je, že se Sakai za celých dvacet let nerozhodl, zda jeho postavy mají či nemají ocásky. V jednom ze svých vyjádření uvedl, že by pak byly až příliš zvířaty, ale ještě se prý uvidí. Typickým pro Usagiho se také stalo užití výrazných černých ploch jako základu pro orientaci ve složitých scénách (ať už panorama krásného lesa nebo souboj s kočičími nindžy na mostě). Ne náhodou jsou Usagiho hakama (široké kalhoty) černé.
V Roninovi vidíme také záblesky Sakaiových kreslířských a scénáristických ambicí, které byl nucen v průběhu dalších dílů ságy opustit. Jakoby měl v prvním díle nakročeno výš, než kam bylo potřeba, a jakoby čtenáři nebyli schopni jeho finty docenit. Tak se například v jedné bojové scéně – kde se zdá, že Usagiho zahnaného do kouta nepřátelé prošpikují šípy – objevuje v linii stromů skoro nepostřehnutelný obrys jezdce na koni, aby na další stránce do scény naklusal zachránce a Usagiho ze šlamastyky po samurajsku „vysekal“. Za pár stran zachránce vysvětluje, že stál s koněm na skále nad soutěskou, ve které se boj odehrál, a viděl, v jakých obtížích se Usagi ocitl. Pro čtenáře, který si nevšiml skrytého jezdce na skále, jde o trapný autorův pokus na poslední chvíli odůvodnit zázračnou záchranu.
Málokdo z tuctových čtenářů (na severoamerickém kontinentu:-)) pochopí autorův záměr vytvořit mezi oběma hrdiny pouto (zachráncem je již zmíněná Tomoe Ame, kterou ostatně již známe z pozdějších dílů, u nás vydaných nejdříve), vysvětlující jejich ne úplně náhodná setkávání, natož zaregistruje pohledy a jemné náznaky v jejich společných scénách.
Sakai se tak od dalších pokusů dodat Usagi Yojimbovi scénáristickou hloubku vzdálil, ačkoliv po několika dílech se k ní opět vrací (rozdíl by tedy měl být viditelný především při srovnání Ronina s Ročními obdobími). Obecně tak lze říci, že na jednu stranu oblá a jednoduchá, na druhou stranu ostrá a detailní kresba opět přihrává provokativní dvojakosti komiksu a jeho prostředí i hrdinů.