Jeho hlavní postavou je naprosto průměrný občan a neuvěřitelný nekňuba Wesley Gibson. Na světě pobývá již čtyřiadvacet roků a pracuje jako asistent zástupce šéfredaktora magazínu Štítná žláza, kde si ho denně bere do huby jeho afroamerická šéfová. Má hyperzáletnickou holku, co mu nezahýbá jen s nějakými jemu neznámými lidmi, ale i s jeho nejlepším kámošem. Neustále se mu kvůli jeho oblečení vysmívají kolumbijští spoluobčané a k tomu ho navíc každodenně utěšuje svým životním moudrem: „Hlavu vzhůru, Wesley. Lepší už to nebude,“ jeho již v důchodu žijící soused.
Wesley si všechny tyto životní kopance zdůvodňuje jako každý správný hypochondr tunami nejrůznějších nemocí, které vyhledává dlouho do noci na internetu. Jedinou útěchou, co mu v životě ještě zbyla, je jeho oblíbený lososový sendvič se sezamovými semínky, hořčicí, salátem a wasabi, jímž dokazuje světu, jak se liší od tupého stáda. Osud si s ním prostě vytřel zašpiněné podrážky bot. Nemyslíme si to jen my, nýbrž i on sám. Co však čert nechtěl, stala se událost, kterou bychom mohli klasifikovat jako štěstí v neštěstí. Jeho otec, který ho v osmnácti měsících i s jeho matkou opustil, totiž nečekaně skonal a odkázal mu osmicifernou částku na jeho nuzný bankovní účet, ovšem (vždycky je nějaké ovšem, a když ne ovšem, tak ale) za předpokladu, že se z něj stane opravdovej chlap – což v tomto případě znamená začít hromadně masakrovat, mučit, znásilňovat a vulgárně hláškovat. Tohle všechno a možná i něco navíc se musí Wesley bleskurychle naučit a aplikovat, poněvadž zdědil kromě milionů i pracovní místo svého tatínka. A ten nebyl nikým jiným, než nejobávanějším zabijákem nesoucí jméno… ehm, Zabiják ve světovládném syndikátu superpadouchů.
Stačí příběh ke štěstí?
Mark Millar na nás vyrukoval s velice zajímavým a originálním světem, v němž nám představuje svět bez superhrdinů. Ti byli v zničující válce se superpadouchy eliminováni, a tak se mohlo o kontinenty planety Země v naprostém klidu podělit pět superzločineckých rodin. Zloduši se navíc nespokojili jen s naprostou genocidou veškerého superhrdinstva. K tomu pozměnili realitu a vymazali všem lidem jejich vzpomínky na superlidi všeobecně. Tato přeslavná událost se stala roku 1986. V důsledku toho si mohou dělat padouši lumpárny v míru dál a navíc nijak a nikým nerušeni. O dalších pikantnostech z té doby, kdy superlidé byli veřejně známí, nás příběh poskrovnu seznamuje vyprávěním různých postav a čtenář, celý přešťasten, hltá každou z nich jako kanibal oční bulvu. Zkrátka a jednoduše, za tento konspirační svět současnosti, jímž nás Millar obohatil, nechť je mu dán velký dík a palec, se spokojeným pokývnutím hlavy, zdvihnut vzhůru.
Jak je to ovšem s mladým Gibsonem? Stojí jeho příběhová rovina taky za to, jako ta o „matrixovském“ světě? Inu, ze začátku si musíme uvědomit to, že nám tu je předhozen tradiční příběh o outsiderovi, jenž se změní z otloukánka ve velkého hustoně. S tímto tradičním a velice oblíbeným druhem příběhu jste se zajisté již nejméně tisíckrát setkali. Uveďme kupříkladu tyto - Harry Potter, Eragon, tuny manga komiksů atd. Je až s podivem, že v podstatě nikoho z autorů nenapadlo vytvořit takto originálně z některého z těchto chudáčků pořádného masakrátora a my si museli počkat až na Millarovu verzi. Ani tu se, milý čtenáři, nepodařilo využít na plných 100 procent. V čem se stal zádrhel? Ve Wesleyho transformaci v macho drsoně. Wesley je nejdříve nucen projít si ultradrsným tréninkem, ve kterém mu jsou nejednou pořádně pocuchány nervy a kosti, a který z něj má vymlátit všechnu tu dobrotu a vegetariánství, co mu v srdci zůstaly. To se dá pochopit, stejně jako to, že dostane za úkol zabít náhodné kolemjdoucí jako důkaz otrlosti. Ale jakmile se začne mstít za křivdy mládí, jakými byly kupříkladu špatné známky či odmítnutí pozvání na rande, jenom proto, že mu někdo řekne, že může, začne vám připadat jako nějaká postižená karikatura, se kterou se v důsledku hloupého a nedospělého chování dá jen velice špatně, ba skoro vůbec ztotožnit. Wesley si samozřejmě po nějaké té době uvědomí důsledky svého chování a dojde k plnému poznání sebe sama, ale musí k tomu opravdu dojít tak hloupým způsobem? Proboha, je mu čtyřiadvacet let! Tohle by mohlo projít tak maximálně u šestnáctiletého puberťáka. Někomu navíc nebude vůbec, ale vůbec příjemné to, že si Wesley vezme do své zlé image podobu bílého rappera Eminema, což nejspíš mělo opravdu evokovat jeho drsnost (ha ha). V tomto případě si Millar zaslouží nanejvýš ponechání palce v neutrální poloze a vyhýbání pohledu očí při ubezpečování toho, že to ujde.
A ostatní postavy v komiksu vystupujících? Inu, zde opět Millar příliš nezazářil. Většina postav je totiž charakterizována tak, že je Wesleymu někdo představen a… no, a to je tak všechno. Zbytek už je na tobě milý čtenáři a na tvé bohaté fantazii. Možná však neuškodí, když si nějakou tu fantazii půjčíte i na úvěr, poněvadž jí je třeba vskutku dost. Rozhodně se tu nestane, abyste si některou z postav zošklivili natolik, že byste si přáli její co nejrychlejší exterminaci za její strašlivé chování či podlou zradu, nebo snad i pocítili smutek nad ošklivým zacházením a následným zamordováním. Prostě to nejde! Millar charakteristiku postav neuvěřitelně zanedbal, díky čemuž si taky zasloužil palec namířený nemilosrdně k zemi. A přinutit k zvednutí palce vzhůru by se nepovedlo ani někomu s pistolí a image nejdrsnějšího rappera české hip hopové scény – ano, Leoše Mareše.
O-brá-zky!
Co se na Mrtvém nebo živém ovšem vyzdvihnout rozhodně musí, je výborná kresba bývalého učitele kreslení J. G. Jonese. Tomu se podařilo postavy skutečně rozpohybovat a dodat jim pořádnou dávku coolovosti. Navíc je Jones hračička, dává si tu práci i s malými detaily, které jen podtrhují výtečné a přehledné vzezření jednotlivých okének. Dokonale umí u postav vyjádřit emoce a vzdechnout jim tím kromě již zmíněné coolovosti i správnou dávku lidskosti. Pokud má nakreslit vypadávající střeva, ustřelené hlavy, nebo rozdrcené kosti, tak se nesnaží nijak ucuknout a předvést nám jen to nejnutnější, ale přímo ukáže, že po akci nenásleduje jenom reakce, ale i pořádný svinčík všude kolem, ba dokonce i na koberci. Obzvlášť, pokud na večírek přijde někdo, kdo se jmenuje Sračkoun a je tvořen z šesti set šedesáti šesti exkrementů těch nejďábelštějších postav lidské historie.
Člověk musí až neskutečně litovat toho, že Jones se dnes víceméně soustředí jen na obálky, komiksy samotné dělá jen minimálně.
Bonusy
Až jako Ježíšovskou nadílku bychom mohli charakterizovat bonusy v komiksu obsažené. Prvním z nich, který nás praští do okulárů, je galerie postav z komiksu včetně jejich popisů vytvořená známými komiksovými celebritami jako např. John Romita Jr., Marc Silvestri, Brian Michael Bendis, Bill Sienkiewicz aj. Působí však dosti kontraproduktivně, neboť postavy nebyly v komiksu nijak představeny a zde nám je dána možnost dozvědět se o nich daleko více nežli na předcházejících stránkách. Trpkost z toho, že nám nedal Millar možnost poznat postavy blíže, abychom si mohli tyto popisky více užít, se jedině násobí. Úsměvné je do jisté míry i to, že se tu objevuje i postava, jež se v komiksu objevila maximálně ve čtyřech políčkách. Druhým bonusem jsou výtečně vypadající obálky k sešitovému vydání Mrtvý nebo živý. Posledním a zřejmě nejzajímavějším bonusem jsou návrhy postav a vystřižené záběry, kde si můžeme prohlédnout, jaká políčka byla vyměněna za jiná a proč..
Mrtvý nebo živý se odehrává ve velice kvalitně zpracovaném a zajímavém světě vzešlém ze skotské mysli Marka Millara, jenž nám do své velkoleposti a úžasnosti převedl dokonalou kresbou Američan J. G. Jones. Co mu ovšem tak trochu podtrhává nohy v kolenou je hlavní, nepříliš sympatická postava Wesleyho Gibsona a nulová charakteristika ostatních postav. O překladu Štěpána Kopřivy se ani zdaleka nedá říci křivého slova.
Dva zmíněné mínusy jsou sice dosti znát, ale i tak se nedá Mrtvý nebo živý klasifikovat jako nějaký špatný komiks, za přečtení určitě stojí, když už ne kvůli tunám popkulturních odkazů na komiksové postavy z universa Marvelu a DC, tak alespoň kvůli výborně zpracovanému světu, bohaté nadílce bonusů, necenzurované brutalitě, excelentní kresbě, a taky křeslozarážecí pointě, která vás, jak jinak, zarazí do křesla.
(Zítra uvedeme rozbor zdrojů a vlivů komiksu Mrtvý nebo živý.)
Wesley si všechny tyto životní kopance zdůvodňuje jako každý správný hypochondr tunami nejrůznějších nemocí, které vyhledává dlouho do noci na internetu. Jedinou útěchou, co mu v životě ještě zbyla, je jeho oblíbený lososový sendvič se sezamovými semínky, hořčicí, salátem a wasabi, jímž dokazuje světu, jak se liší od tupého stáda. Osud si s ním prostě vytřel zašpiněné podrážky bot. Nemyslíme si to jen my, nýbrž i on sám. Co však čert nechtěl, stala se událost, kterou bychom mohli klasifikovat jako štěstí v neštěstí. Jeho otec, který ho v osmnácti měsících i s jeho matkou opustil, totiž nečekaně skonal a odkázal mu osmicifernou částku na jeho nuzný bankovní účet, ovšem (vždycky je nějaké ovšem, a když ne ovšem, tak ale) za předpokladu, že se z něj stane opravdovej chlap – což v tomto případě znamená začít hromadně masakrovat, mučit, znásilňovat a vulgárně hláškovat. Tohle všechno a možná i něco navíc se musí Wesley bleskurychle naučit a aplikovat, poněvadž zdědil kromě milionů i pracovní místo svého tatínka. A ten nebyl nikým jiným, než nejobávanějším zabijákem nesoucí jméno… ehm, Zabiják ve světovládném syndikátu superpadouchů. Stačí příběh ke štěstí?
Mark Millar na nás vyrukoval s velice zajímavým a originálním světem, v němž nám představuje svět bez superhrdinů. Ti byli v zničující válce se superpadouchy eliminováni, a tak se mohlo o kontinenty planety Země v naprostém klidu podělit pět superzločineckých rodin. Zloduši se navíc nespokojili jen s naprostou genocidou veškerého superhrdinstva. K tomu pozměnili realitu a vymazali všem lidem jejich vzpomínky na superlidi všeobecně. Tato přeslavná událost se stala roku 1986. V důsledku toho si mohou dělat padouši lumpárny v míru dál a navíc nijak a nikým nerušeni. O dalších pikantnostech z té doby, kdy superlidé byli veřejně známí, nás příběh poskrovnu seznamuje vyprávěním různých postav a čtenář, celý přešťasten, hltá každou z nich jako kanibal oční bulvu. Zkrátka a jednoduše, za tento konspirační svět současnosti, jímž nás Millar obohatil, nechť je mu dán velký dík a palec, se spokojeným pokývnutím hlavy, zdvihnut vzhůru.
Jak je to ovšem s mladým Gibsonem? Stojí jeho příběhová rovina taky za to, jako ta o „matrixovském“ světě? Inu, ze začátku si musíme uvědomit to, že nám tu je předhozen tradiční příběh o outsiderovi, jenž se změní z otloukánka ve velkého hustoně. S tímto tradičním a velice oblíbeným druhem příběhu jste se zajisté již nejméně tisíckrát setkali. Uveďme kupříkladu tyto - Harry Potter, Eragon, tuny manga komiksů atd. Je až s podivem, že v podstatě nikoho z autorů nenapadlo vytvořit takto originálně z některého z těchto chudáčků pořádného masakrátora a my si museli počkat až na Millarovu verzi. Ani tu se, milý čtenáři, nepodařilo využít na plných 100 procent. V čem se stal zádrhel? Ve Wesleyho transformaci v macho drsoně. Wesley je nejdříve nucen projít si ultradrsným tréninkem, ve kterém mu jsou nejednou pořádně pocuchány nervy a kosti, a který z něj má vymlátit všechnu tu dobrotu a vegetariánství, co mu v srdci zůstaly. To se dá pochopit, stejně jako to, že dostane za úkol zabít náhodné kolemjdoucí jako důkaz otrlosti. Ale jakmile se začne mstít za křivdy mládí, jakými byly kupříkladu špatné známky či odmítnutí pozvání na rande, jenom proto, že mu někdo řekne, že může, začne vám připadat jako nějaká postižená karikatura, se kterou se v důsledku hloupého a nedospělého chování dá jen velice špatně, ba skoro vůbec ztotožnit. Wesley si samozřejmě po nějaké té době uvědomí důsledky svého chování a dojde k plnému poznání sebe sama, ale musí k tomu opravdu dojít tak hloupým způsobem? Proboha, je mu čtyřiadvacet let! Tohle by mohlo projít tak maximálně u šestnáctiletého puberťáka. Někomu navíc nebude vůbec, ale vůbec příjemné to, že si Wesley vezme do své zlé image podobu bílého rappera Eminema, což nejspíš mělo opravdu evokovat jeho drsnost (ha ha). V tomto případě si Millar zaslouží nanejvýš ponechání palce v neutrální poloze a vyhýbání pohledu očí při ubezpečování toho, že to ujde. A ostatní postavy v komiksu vystupujících? Inu, zde opět Millar příliš nezazářil. Většina postav je totiž charakterizována tak, že je Wesleymu někdo představen a… no, a to je tak všechno. Zbytek už je na tobě milý čtenáři a na tvé bohaté fantazii. Možná však neuškodí, když si nějakou tu fantazii půjčíte i na úvěr, poněvadž jí je třeba vskutku dost. Rozhodně se tu nestane, abyste si některou z postav zošklivili natolik, že byste si přáli její co nejrychlejší exterminaci za její strašlivé chování či podlou zradu, nebo snad i pocítili smutek nad ošklivým zacházením a následným zamordováním. Prostě to nejde! Millar charakteristiku postav neuvěřitelně zanedbal, díky čemuž si taky zasloužil palec namířený nemilosrdně k zemi. A přinutit k zvednutí palce vzhůru by se nepovedlo ani někomu s pistolí a image nejdrsnějšího rappera české hip hopové scény – ano, Leoše Mareše.
O-brá-zky!
Co se na Mrtvém nebo živém ovšem vyzdvihnout rozhodně musí, je výborná kresba bývalého učitele kreslení J. G. Jonese. Tomu se podařilo postavy skutečně rozpohybovat a dodat jim pořádnou dávku coolovosti. Navíc je Jones hračička, dává si tu práci i s malými detaily, které jen podtrhují výtečné a přehledné vzezření jednotlivých okének. Dokonale umí u postav vyjádřit emoce a vzdechnout jim tím kromě již zmíněné coolovosti i správnou dávku lidskosti. Pokud má nakreslit vypadávající střeva, ustřelené hlavy, nebo rozdrcené kosti, tak se nesnaží nijak ucuknout a předvést nám jen to nejnutnější, ale přímo ukáže, že po akci nenásleduje jenom reakce, ale i pořádný svinčík všude kolem, ba dokonce i na koberci. Obzvlášť, pokud na večírek přijde někdo, kdo se jmenuje Sračkoun a je tvořen z šesti set šedesáti šesti exkrementů těch nejďábelštějších postav lidské historie. Člověk musí až neskutečně litovat toho, že Jones se dnes víceméně soustředí jen na obálky, komiksy samotné dělá jen minimálně.
Bonusy
Až jako Ježíšovskou nadílku bychom mohli charakterizovat bonusy v komiksu obsažené. Prvním z nich, který nás praští do okulárů, je galerie postav z komiksu včetně jejich popisů vytvořená známými komiksovými celebritami jako např. John Romita Jr., Marc Silvestri, Brian Michael Bendis, Bill Sienkiewicz aj. Působí však dosti kontraproduktivně, neboť postavy nebyly v komiksu nijak představeny a zde nám je dána možnost dozvědět se o nich daleko více nežli na předcházejících stránkách. Trpkost z toho, že nám nedal Millar možnost poznat postavy blíže, abychom si mohli tyto popisky více užít, se jedině násobí. Úsměvné je do jisté míry i to, že se tu objevuje i postava, jež se v komiksu objevila maximálně ve čtyřech políčkách. Druhým bonusem jsou výtečně vypadající obálky k sešitovému vydání Mrtvý nebo živý. Posledním a zřejmě nejzajímavějším bonusem jsou návrhy postav a vystřižené záběry, kde si můžeme prohlédnout, jaká políčka byla vyměněna za jiná a proč..
Mrtvý nebo živý se odehrává ve velice kvalitně zpracovaném a zajímavém světě vzešlém ze skotské mysli Marka Millara, jenž nám do své velkoleposti a úžasnosti převedl dokonalou kresbou Američan J. G. Jones. Co mu ovšem tak trochu podtrhává nohy v kolenou je hlavní, nepříliš sympatická postava Wesleyho Gibsona a nulová charakteristika ostatních postav. O překladu Štěpána Kopřivy se ani zdaleka nedá říci křivého slova.
Dva zmíněné mínusy jsou sice dosti znát, ale i tak se nedá Mrtvý nebo živý klasifikovat jako nějaký špatný komiks, za přečtení určitě stojí, když už ne kvůli tunám popkulturních odkazů na komiksové postavy z universa Marvelu a DC, tak alespoň kvůli výborně zpracovanému světu, bohaté nadílce bonusů, necenzurované brutalitě, excelentní kresbě, a taky křeslozarážecí pointě, která vás, jak jinak, zarazí do křesla.
(Zítra uvedeme rozbor zdrojů a vlivů komiksu Mrtvý nebo živý.)
