„Nikdy v životě si nepřečtu autora, jehož podezírám, že chtěl napsat knihu, ale jen takového autora, jehož myšlenky se nečekaně knihou staly.“
Bůh je mrtev! Proslulý Nietzscheho výrok je jen krátkou . zastávkou na jeho dlouhé cestě od základu antické tragédie přes kritiku „slabošské“ křesťanské etiky (i její vyčpění do post-moderního nihilismu) až ke „vznešené“ morálce silného jedince a ideji nadčlověka. Jeho východisko Zrození tragédie z ducha hudby, poetické „nietzschevangelium“ Tak pravil Zarathustra, Lidské, příliš lidské, Genealogie morálky, Mimo dobro a zlo, Soumrak model – to jsou jeho nejstěženější díla, která už svými názvy předznamenávají drtivou dikci jeho „filosofické zuřivosti“ i směr, jímž se ubírají jeho úvahy o základech a důsledcích lidského konání...
„Ten, kdo bojuje s netvory, se musí snažit, aby se sám nestal netvorem. A když hledíš do bezedné propasti, dej pozor, aby se propast nepodívala na Tebe.“
Nedá se říct, že by portálovský Nietzsche (textem Laurence Ganea) poskytoval nějak komplexní a přímý vhled do jeho díla – stejnou pozornost věnuje i okolnostem jeho vzniku (Nietzscheho vztahy se ženami, hluboká osamělost a narůstající šílenství, obdiv k dionýským autorům typu Goethova či Wagnerova i odpor k systematickému „rozumování“) a vzájemnému ovlivňování současných i pozdějších autorů. Tento přístup sice vede ke zkrácení a rozředění samotné Nietzscheovy filosofie a etiky, na druhou stranu umožňuje autorům (i čtenářům) přistupovat k nim „kritičtěji“, a zahrnout do výkladu i pozdější dopady a ohlasy jeho díla.
.„Na člověku je veliké to, že je mostem a nikoli cílem; milovat na něm můžeme to, že jde přes a že jde dolů. ... Člověk je lano natažené mezi zvířetem a nadčlověkem – lano vedoucí přes propast.“
Kromě omezené (a z větší části přejaté) bibliografie stojí ale za pozornost závěrečná část knihy, kde kromě objasnění jeho hluboce odmítavého vztahu k nacistické ideologii (jíž uzurpovaná idea nadčlověka byla v přímém protikladu s Nietzscheho nezřídkavými protiněmeckými výroky) najdeme i načrtnutí mnoha přímých linií (i méně přímých ozvěn), vedoucích k úvahám pozdějších myslitelů: Freud, Wittgenstein, Heidegger, Sartre, Derrida, Foucault, Baudrillard...
„Němec je schopen velkých věcí, ale zřídka jich dosáhne, protože kdykoli může, poslouchá příkazy. Vyhovuje to jeho línému intelektu. ... Všechny těžké zločiny proti kultuře za poslední čtyři století mají na svědomí Němci.“
Vizuální stránky díla se tentokrát ujala Kitty Chan(ová), a nutno říci, že například kongeniálnímu stylu a hravosti Postmodernismu pro začátečníky zůstává hoooodně dlužna. Trapné opakování jednoho anfasu a jednoho profilu, naivní kresba na hranici dětské neumělosti a neschopnost vnutit kolážové technice originalitu a vlastní styl v pozitivním smyslu slova staví po grafické stránce Nietzscheho na spodní příčky pomyslného žebře komiksového zájmu. Chanové se jen málokdy daří překonat pouhou ilustraci prvoplánovitými obrázky a vlepeným citátem směrem k nějakému chytřejšímu komentáři, neřku-li syntéze s textem. Samotný pak překlad Hany Petrákové jen těžko ohromí (leda jen místy nejapnými formulacemi) a frekvence překlepů a chyb nijak nevybočuje ze „standardu“ české produkce.
.„A tak, jako se slabší, jenž se možná těší z vlády nad nejslabším ze všech, vzdává silnějšímu, stejně se i nejsilnější vzdává ve jménu dostihů moci – samotného života.“
Když jsem se v úvodu k této sérii zamýšlel nad „jejími“ čtenáři, marně jsem hledal adresáta mimo úzkou skupinu komiksových fajnšmekrů. Při zpětném čtení mě však napadá, že by se snad konec konců Nietzsche mohl šiknout tomu, kdo je sevřen mezi obsahovou nedostatečností této recenze a neochotou trávit hodiny přežvýkáváním místy těžko stravitelného Nietzscheho stylu. Takže – vrátím-li se k originálnímu názvu „Introducing Nietzsche“ (Představujeme Nietzscheho :-), pak tímto považuji Nietzscheho za představeného, a nechávám na čtenáři kde a jak se s ním bude nebo nebude chtít ještě vůbec setkat...
