Další CREW se mezi nás dostala překvapivě rychle. Zatímco předcházející číslo bylo poněkud oddechové, zaplněné z většiny "humornými" comicsy, redakce se rozhodla hned v následujícím čísle tento trend zkrouhnout. A to krajně brutálně, protože v téhle CRWi jsou příběhy plné po sobě střílejících lidí, ba dokonce lidí umírajících. Všechny, poměrně krátké příběhy jsou v tomto čísle ukončeny: podíváme se do Vietnamu nebo dění za druhé světové války, do feudálního Japonska, ale také do blízké budoucnosti. A zas tak příjemné návštěvy to nebudou…

 

   Prvním comicsem je ochutnávka kreslíře a scenáristy japonského původu Stana Sakaie Usagi Yojimbo. CREW čeká, jak příběhy zajíčka-samuraje přijme širší comicsová veřejnost. Přestože má krátký, černobílý příběh pouze čtyři stránky, troufnu si říct, že se jedna o nejlepší comics v tomto čísle. Stan Sakai stvořil Usagiho Yojimba na začátku osmdesátých let, v dobách, kdy v USA letěly příběhy o roztomilých zvířátkách. On ale doplnil kresbu zajíčků a psíků o drsné příběhy, inspirované japonskými legendami a mýty, jako jsou třeba legendy o Miyamoto Masashim nebo Zatoichim. Poutavý příběh dokáže nasáknout atmosférou i na čtyřech stránkách, černobílá kresba s prvky karikatury není vůbec na obtíž - naopak! Autor dokáže s jednoduchostí a elegancí zachytit všechny potřebné detaily.

   Pokračujeme neméně svéráznou, černobílou Pahekovou ranou na Plechový bubínek. Pahek je na stránkách Crew již téměř domácím - především jeho Legie nepromokavých z čísla 5 dokonale zaujala. Plechový bubínek se odehrává za druhé světové války a jak je u autora zvykem, je plný černého humoru.

   Prvním barevným comicsem a zároveň prvním příběhem z pera jedné z největších scénáristických person, Alana Moora, v tomto čísle je titulní WILDC.A.T.s - pravděpodobně největší tahák tohoto čísla, především diky atraktivní, precizní kresbě jednoho z nejlínějších kreslířů v historii comicsu, Travise Charesta. "Divoké kočky" se už na stránkách Crew objevily, dokonce ještě v té starší dekádě časopisu. Vzpomínáte? Wolverine/Zealot: Zlatý věk a "stará" Crew 14 a 15; později se objevily s X-men v Crew2 č. 6 a 7. Tento příběh vypráví o formování druhé generace  superhrdinskeho týmu. Díky tomu, že o scénář se postaral sám Velký Alan, se přeci jen odlišuje od mainstramových klišé: co se dá asi tak očekávat od člověka, který má na triku takové pecky jako třeba Watchmen, Z pekla nebo Ligu výjimečných? Formování superhrdinskeho týmu se tak stane sérií vydírání a přestřelek, včetně malé exkurze na setkaní dvou drogových dealerů. Kresba je kapitolou sama pro sebe; Travis Charest je precizní kreslíř, postavy vypadají realisticky, skvěle má zmáknutou mimiku obličejů. Jeho práci je radost si prohlížet a šťourat se v ní. Samozřejmostí je propracovaná dynamika jednotlivých postav během akce a boje, ostře kontrastující s exaltovanými statickými scénami. Přestože pro svou neskonalou lenost toho Charest moc nenakreslil, o jeho umu svědčí především to, ze se mu dostalo té cti spolupracovat s Alexandrem Jodorowským. Bonusem po skončení příběhu je pak jednostránková galerie Charestových prací.

   Dalším příběhem je hororově laděný válečný příběh z Weird War Tales, nazvaný slibně Tunelové krysy. Krátké a slušně atmosférické nahlédnutí do duše veterána z Vietnamu a krátká procházka jeho vzpomínkami je velmi povedená. Především díky jednoduché kresbě Randyho DuBurkeho a díky tomu, ze nepoužil zrovna velké spektrum barev - převládá černá a žlutá, která čtenáři umocní sugestivní dojem z vietnamského pekla. Scénáři Gordona Rennieho se dá po chvíli vytknout snad jen jistá předvídatelnost; příběhu poněkud zavání inspirací různými klasickými horrorovými díly, jako například Lovercraftovým (nepřekonatelným) Číhajícím děsem.

   Alan Moore se vrací na místo činu, tedy crwí tištěné stránky, i podruhé. A vrací se také Greyshirt. Toho jsme potkali již v čísle 1 (vynikající příběh Amnézie) a v čísle 5, kde si Moore zaexperimentoval s různým řazením políček. I tento příběh, Dobrý řidič, je experimentem: všechna políčka jsou vlastně jedním záběrem (zevnitř) na přední sklo řidiče taxíku, kterého čeká poněkud nezvyklá noc. O kresbu se postaral, tak jako u předchozích dílů, Rick Veitch.

   Následně se opět vracíme jak k černobíle kresbě, tak do druhé světové války: Krátký příběh Petra Litoše (ano, to je ten nehárající kapitán Crew2) Zimní ofenzíva, známý i z internetu, doprovodil kresbou Karel Stibral. Krátká válečná epizoda, která tematicky zapadá do tohoto čísla, vypráví o tom, že také v okultních vědách platí známé "kdo se směje naposled…"

   Na dojezd tohoto crwavého tripu nás čekají nástrahy největší: stripová úchylárna Red Meat a chaotičtí ničitelé Mlíko a Sejra. Zatímco Canonnův Red Meat si udržuje naprosto jedinečnou kvalitu na nejvyšší možné úrovni, což u stripových comicsů není zrovna obvyklé, u Mlíka a Sejra sotva dá zbavit pocitu, že ty nejlepší příběhy nám Crew předložila už dávno. I tak ale Hurá na hipíky!

 

   Pomalu přecházíme k publicistické časti, která je, jako ostatně vždy, také bohatá. Třístránková ukázka z chystaného Batmanova příběhu Ticho přechází do preview tohoto booku (mohli jste si ho přečíst i v Lobovi a Masce). Dále zde máme představení skvělého Usagiho Yojimba, a na pitevním stole tentokráte skončil Grant Morrison, další ze slavných anglofonních scénáristů. Následuje exkurze do Japonska a především do světa Video Girl AI, v Komiksových milnících nám je představen Vicente Segrelles. Nesmí chybět ani trojí aktuality, dvě mučírny (classic Martina Němce a Grusova next generation) či ilustrativní výňatky z recenzí crwáckých comicsů.

 

   Celkový dojem z teto CRWe je velmi pozitivní. Oproti minulému, slabšímu číslu přišlo příjemné (krvavé) zlepšení. Dojem navíc umocňuje to, že otištěny byly kratší, uzavřené příběhy. Teď si tedy, milý hltači CRWe, musíme měsíc odpočinout. Pak nás ale čeká opět vánoční speciál s uzavřeným příběhem ze série Preacher, Hoši z Jihu, nebude chybět ani Flinch, a znovu skvělý Usagi Yojimbo. Takže nezbývá než se těšit a crwavě se postit. Ramadan začíná!