. Jak nemrtví přicházejí na svět
Nejprve však velmi stručně k historii jeho vzniku. Před ComiCZconem 2004 napsal Tomáš Hibi Matějíček stejnojmenný cvičný scénář pro workshop, kde si měli čeští kreslíři možnost ověřit, co svedou. Jeho příběh je svižný, na millerovsko-mignolovské vlně surfuje s dostatečnou originalitou a kreslířům nabídl možnost vytvořit jak nekompromisní holomajznu, tak atmosférický horor. Po skončení workshopu zůstala po stolech poházená hromada komiksů a scénáristovi bylo líto nechat je tam jenom tak ležet. Nejprve tedy s ukázkami vzniklých dílek podnikl útok na časopis Pevnost a poté zabuchal na brány nakladatelství BB/art. To se zkušeného oblehatele zaleklo a jeho vyjednavači přistoupili na vydání pod podmínkou, že řady zastoupených autorů budou rozšířeny o další kreslíře těžšího kalibru. A když se rok s rokem a ComiCZcon s ComiCZconem sešel, objevila se na stánku BB/artu publikace plná ohnilých, ale přesto docela čiperných mrtvol.
Jak živí (ne)přicházejí o iluze
Sborník O (ne)mrtvých jen dobré obsahuje 15 variací na tentýž scénář (v několika případech pouze v ukázkách) a jako celek představuje opravdu zajímavou studii toho, kam může kreslířův tvořivý přístup výchozí příběh posunout, kolika rozličnými způsoby lze postihnout stejné postavy a situace i jak obecně rozmanitými výrazovými prostředky komiksové médium disponuje.
. Nemohu však nezmínit jeden dosti výrazný problém, kterým antologie trpí. Na její obálce se skví nápis "Almanach české comicsové elity", ovšem k této pozici jí přece jen ledacos chybí, jak ostatně připouští i sám THM ve svém editorském doslovu. Nejde jen o to, že zde nejsou přítomna některá konkrétní jména, jejichž výčet by mohl být poměrně dlouhý, ale především o to, že někteří zúčastnění tvůrci (třebaže jsou ve výrazné menšině) příliš nezvládají ani anatomii, ani perspektivu. Takže představíme-li si (zřejmě značně hypotetickou) situaci, že by si o české kreslířské elitě někdo udělal představu jen na základě tohoto sborníku, bezpochyby by současné dění v českém komiksu poněkud podhodnotil.
Do hloubi sinalé tkáně
Ale poodhrňme odpadávající kusy dásní a podívejme se na zoubek jednotlivým příspěvkům, třebaže v případě nemrtvého je obtížné určit, zda se bude jednat o pitvu nebo o říznutí do živého.
. Největší hvězdou sborníku je bezpochyby Jiří Grus, který se postaral o obálku a několik doprovodných ilustrací. Jeho morbidní poetiku nemusí každý sdílet, ale jeho technicky bravurní kresbu nelze neobdivovat. Grusova suverenita ještě více vynikne ve srovnání s několika dalšími, třebaže mladšími odchovanci malířského ateliéru Zdeňka Berana, jejichž projev není zdaleka tak jistý a přesný.
Komiksový otvírák představuje příspěvek Jiřího Miňovského a podle mého soudu nejde o úplně šťastný tah, protože jeho počin patří mezi nejslabší části sborníku. Některé pasáže naznačují, že by z tohoto kreslíře časem mohl být solidní mainstreamový tvůrce, ale neohrabanost jiných jej zatím sráží hluboko dolů.
Jan Jiříček nezapře kvalitní výtvarné vzdělání, ztuhlé výrazy některých tváří pak zase nezapřou, že jeho výtvor (ostatně jako řada dalších) vznikal v časovém presu. Nicméně lze souhlasit s editorovou poznámkou, že se jedná o vyzrálý komiksový debut.
. Komiks Jana Bažanta představuje vrchol celého sborníku. Autor sice očesal scénář na čistou akci, ovšem jeho kresba je našlapána mimořádnou energií. Už na úvodním poli dokládá, kolik dynamiky lze vytěžit pouze z perspektivního zobrazení stojícího vagónu, dokonale pracuje s členěním stran a vkládáním citoslovcí a jeho ruční písmo je taktéž bezchybné. Ani tento autor zatím neměl příliš prostoru představit se širší veřejnosti a svým příspěvkem dal najevo, že ve srovnání s ním u nás obstojí málokdo.
Adam Pelda je tvůrce, který umí pracovat s atmosférou, leč v kreslířském řemesle má hodně co dohánět a manýra ovlivněná mangou tento nedostatek spíš ještě zvýrazňuje.
David Bimka představuje další milé překvapení sborníku, a ačkoli se v biografické noticce hlásí k Mignolovi a Millerovi, jeho styl je na nich zcela nezávislý a příjemně mísí ironickou nadsázku se siláckou "nabušeností".
Dan Černý už patří ke zkušeným harcovníkům a z jeho kresby je zřejmé, že k hororové tématice ho pojí čistý, léta hýčkaný cit. Vypuštěná pozadí a jistá dvojrozměrnost řady výjevů ale dokládají, že na celý příběh nepotřeboval o mnoho více času, než scénárista na přepsání celého libreta do počítače.
Výtvor Tomáše Profanta působí, jako by se jeho autor nemohl rozhodnout, jestli ho víc baví plošně vybarvovat v počítači, nebo šrafovat pastelkami, a jeho zjednodušená kresba zavání nechtěnou naivitou.
Tomáš Jirků nejradikálněji přebudoval celý příběh. Zasazení do Sudet, jejichž "zakletost" s námětem výborně rezonuje, a úplné převrácení závěru má za následek zvláštně mrazivý čtenářský zážitek. Na druhou stranu ale jeho vyprávění trochu postrádá rytmus a jeho ornamentální výtvarné stylizaci asi přece jen o něco víc sluší méně realistické pojetí.
Karel Jerie předvedl svůj standardní, tedy velmi solidní výkon. Moment s rozstřílenou farářovou lebkou patří mezi ty, které se uloží do paměti, přesto za působivější považuji ručně jak kolorovaná, tak letterovaná díla tohoto kreslíře.
. Petr Včelka má ze všech autorů nejexpresivnější kresbu. Zatím ještě místy hledá, jak ji ideálně zapojit do toku komiksového vyprávění, nicméně opět prokázal, že patří k nejbouřlivěji se vyvíjejícím kreslířům a v budoucnu se podle všeho máme opravdu na co těšit.
Na příspěvcích Jana Gemrota a Aleše Brázdila je nepřehlédnutelné, že o kreslení ledacos vědí, ale že jejich hlavní ambice rozhodně nejsou napřeny směrem ke komiksu.
Scéna rituálního tance v podání Miloše Mazala patří k nejlepším místům antologie, zbytek jeho komiksu ale působí dojmem, jako by se autor až úzkostlivě vyhýbal něco si začít s budováním prostoru v zachycených výjevech.
Vašek Šlajch je další z autorů, který ke scénáři přistoupil značně volně. Kresebně se jedná o osobité, sympatické dílko, které na čtenáře skrze pekelný souboj dobromyslně pomrkává.
Celý soubor pak uzavírá Andrej Wsól. Jeho fascinace lidským tělem má téměř corbenovské dimenze, a třebaže jeho snaha o téměř fotografický realismus není vždy zcela vydařená, s velkou pravděpodobností se do tohoto stádia co nevidět dostane.
. Poslední hrstka hlíny
A na závěr tohoto masakru ještě zaslouží zmínku grafická úprava, kterou má na starosti opět samotný THM. Není pochyb, že knize věnoval velkou péči (možnost vypiplat svého nemrtvého nedostane člověk každý den), a na celkovém dojmu je to opravdu znát. Obzvlášť stránky, na nichž jsou vybrány stejné motivy v podání různých kreslířů, opravdu potěší. Jen pět čistě černých stran v samotném závěru si možná říkalo o využití. Ale kdo ví, třeba je na nich pečlivě vysázeno skryté poselství, které si, dokud máte standardní tělesnou teplotu, nemůžete užít.
