Vydavatel, společnost Mot, šáhl po dvou spíše filozoficko-psychologických nářezech (Jen čtvrt vteřiny na život a Padoucnice) po úsměvné parodické fantasy autorské dvojice Sfar – Trondheim. A byl to dobrý hmat! Českému čtenáři se tak totiž dostává do krví potřísněných spárů album žánru sice mnohými podceňovaného či minimálně chápaného jako jednodušší (fantasy, abychom si rozuměli), avšak ztvárněného s takovou lehkostí a humorem (i když často morbidním), že se do něj s chutí začte jak hloubající intelektuál, tak krvelačný milovník akce.
Přitom příběh, jež je tu rozehrán, je prostinký. Ostatně, jak to ve fantasy většinou bývá. O donžon, strašidelný hrad prošpikovaný příšerami a duchy mrtvých dobrodruhů, mají z pochopitelných důvodů eminentní zájem tzv. Ochutnávači duší – zakuklené bytosti živící se dušemi zemřelých. Strážce donžonu proto posílá jednoho z doposud nezahynuvších rytířů, bojovníka k pohledání Ababakara Oktopuse, na tajnou misi s jediným úkolem: neomalence povraždit. Smůla je v tom, že shodou nešťastných náhod se na Ababakarovo místo dostává obyčejný kačer Herbert. Jenže z úkolu již není možné vycouvat a tak se nebohý Herbert, typický antihrdina, vydává po stopách opovážlivců v kápích….
Jednoduchá kostřička tvoří podklad pro ohromné množství vtípků, legrácek i krutých narážek. Možná nejsrandovnější je scéna v neslavném sídle měšťáků Zota Moksina, kde se bojovníkovi Marvinovi, sympatickému ještěrovi ve službách Strážce chránícího Herberta, vysmívá v putyce banda přihlouplých zajíců. Nebo když divotvůrce Horus vyhání ze Strážce progresivní Barbuchu. A tak dále, dalo by se pokračovat.

Co ještě zaujme? Autoři přečetli asi hodně fantasy knih, v mládí prý hráli adventure gamesy, tudíž získali patřičný nadhled a rozhled a vytvořili úžasné panoptikum strašidel a zrůd (od odporných hnusáků Sešitého a Hnuse, přes kozlochy a gorgony až po armády kostlivců a duchů). To vše by samozřejmě nešlo bez kvalitně zvládnuté kresby. Ta skvěle vystihuje atmosféru, barva přechází z hrůzostrašně černé a jedovatě fialové až k vítězoslavně žluté. Je kladen důraz jak na komplexnost celku (krásné pohledy na pohádkovou krajinu či interiéry donžonu) tak na zvládnutí detailu (rozpadající se mršina hiplodonta). Sfar s Trondheimem se prostě skvěle bavili a dosyta si zařádili.

Teď něco k úpravě knihy. Text v bublinách je vyveden v počítači. Font, byť přepečlivě zvolený, nemůže samozřejmě nahradit ruční roztřesenost a poetiku originálu, přesto se k příběhu hodí a určitě nic nezkazí. Tisknuto bylo ve Francii (Mot využil dotisku Delcourtem), při tamním vysokém nákladu se cena srovnala na českou úroveň a vůbec po všech směrech česká verze vypadá jako by z oka vypadla originálu. Škoda, že to s sebou nese také jeden neduh – občasné drobné chyby v textu (hned v úvodní větě vstupního obrázku zůstalo původní francouzské „q“, na straně 6 chybí háček nad „t“ ve slově ať, slovo poslouchejte je na straně 34 rozděleno bez rozdělovníku). To však vynahrazuje velmi povedený překlad, kvalitní papír, tiskařina, vazba a tvrdé desky.
Donjon je zachráněn a Strážce vzpomíná na jakousi Alexandru, zřejmě paní jeho (nevyrvaného) srdce. Ano, je to předzvěst dalšího pokračování hrdinů knihy a také radostná novina pro nás všechny, které Donjon očaroval. Snad se druhého dílu od Motu dočkáme co nejdříve.