. Deník pána démonů je u nás po Kazatelovi už druhým vydaným zástupcem regionální varianty původně japonské komiksové školy (manga), totiž školy korejské. Společně se školou čínskou (manhua) jde o tři nejvlivnější komiksové přístupy v Asii.
Manhwa je označení vzniklé kombinací výslovnosti názvů škol čínského a japonského komiksu (manga + manhua). Z obou přebírá mnohé typické prvky, ale za desetiletí své existence si vytvořila vlastní specifika. Napadá mě, že nějakou tu čínskou manhua by náš trh jistě také rád okusil (co vy na to, vydavatelé?).
První u nás vydanou manhwou byl Kazatel od Min-Woo Hyunga, součást hororově akční ságy odehrávající se napříč třemi časovými obdobími (měli jsme zatím v češtině možnost vidět jen tu westernovou). Tato manhwa, podle které se chystá film režírovaný Samem Raimim (Evil Dead, Spider-Man), reprezentuje okrajovou, na dynamice a akci stavějící část korejské školy. Deník pána démonů pak v Koreji stojí někde v půli cesty mezi manhwa mainstreamem a jeho alternativními žánry.
Volbu českého vydavatele není těžké pochopit. Jde o manhwu čerstvou (2006), od mladých autorů, psanou pro mladé lidi obou pohlaví (kombinuje proudy jak „akční-chlapecké“ tak „dívčí-romantické“, jinak v Koreji autorsky ctěné a uznávané). Drží se rozumné délky (sedm knih) a odehrává se v neutrálním asijsko-fantaskním prostředí, jehož obdoby známe z mnoha dalších anime i manga ság, a jehož přitažlivost je ověřena miliony čtenářů a diváků. Jak rychle pochopíte, o prostředí rozhodně nejde.
A o co tedy jde?
V Koreji je Deník pána démonů označován jako fantasy soonjong manhwa s komickými a akčními prvky (soonjong manhwa je dívčí korejská manga). Tato nálepka se však rychle po vydání odlepila a kdo četl, ví, že oprávněně. Co od Deníku pána démonů čekat? Vše, co od nadprůměrné mangy pro náctileté, s notnou dávkou korejských vlivů navíc.
V Koreji je Deník pána démonů označován jako fantasy soonjong manhwa s komickými a akčními prvky (soonjong manhwa je dívčí korejská manga). Tato nálepka se však rychle po vydání odlepila a kdo četl, ví, že oprávněně. Co od Deníku pána démonů čekat? Vše, co od nadprůměrné mangy pro náctileté, s notnou dávkou korejských vlivů navíc.
Ve světě právě skončila válka lidí a démonů. V ní zemřel i Raenef IV., nejmocnější Pán démonů a všeobecně záporák k pohledání. Jeho démonický služebník (snad i společník?) Eklips hledá podle proroctví své bývalé démonické partnerky jeho následovníka… A Raenef V., jak se zdá, je obyčejný, stydlivý chlapec s nevyjasněnými názory na sebe sama i všechny kolem. Jeho naivní chování, nesoustředění a romantická fascinace krásným démonickým služebníkem a vyrovnání se s tím, že jej čeká osud zlouna, jsou tím hlavním, čím se první díl zabývá.
Na první pohled infantilní, jednoduchoučký a naivní příběh rychle nabývá na dramatičnosti a syrovosti, jak bývá u mangy zvykem. Přesto nedosahuje ani z poloviny takové síly a vztahy mezi hrdiny „netáhnou“ tolik, jak by zkušenější čtenář podobných asijských děl očekával. Naštěstí jsou tu dva krátké příběhy na konci knihy, které nám ukazují pravou esenci a kouzlo mangy. Odehrávají se nejspíš v jiném prostředí a vypráví v obou případech osudy zcela jiných hrdinů, ale právě na nich lze ukázat, kam Deník pána démonů směřuje.
. Kdo si Deník píše a kreslí
Za projektem stojí kresebně dvojice manhwaga (autorů manhwy) vystupující pod pseudonymem Kara, a totiž Yoon-Gyeong Kim (storyboard a design) a Eun-Sook Jeong (pero a coloring), příjemných to slečen, jež se daly profesně dohromady, protože obě opustily společné zaměstnání (asistentky již zavedeného manhwaga) ve stejný den. „Kara“ znamená v hebrejštině „pozvat“, a pro čtenáře Deníku pána démonů to znamená pozvání k nejspíš nejlepší manhwě současnosti. Od roku 2002 se věnují dalším fantasy manhwa projektům (v současnosti třetímu dílu ságy Legend), podle svých slov mnohem více asijských a bez západních vlivů. Jejich debut, příběhy TERRA a Crystal Heart, najdete právě v první knize Deníku pána démonů. Deník je manhwa přepracováním stejnojmenné novely od středoškolačky Chi Hyung Lee, autorky scénáře prvního dílu. Od druhého do sedmého dílu se Deníku chopila komiksová scénáristka Yun Hee Lee.
V Koreji vyšel Deník v srpnu 2000, v Americe v roce 2003, v Německu 2004 a ve Švédsku a Dánsku roku 2006. Česko jsou tedy šestá země vydání – docela hezký výsledek.
Za projektem stojí kresebně dvojice manhwaga (autorů manhwy) vystupující pod pseudonymem Kara, a totiž Yoon-Gyeong Kim (storyboard a design) a Eun-Sook Jeong (pero a coloring), příjemných to slečen, jež se daly profesně dohromady, protože obě opustily společné zaměstnání (asistentky již zavedeného manhwaga) ve stejný den. „Kara“ znamená v hebrejštině „pozvat“, a pro čtenáře Deníku pána démonů to znamená pozvání k nejspíš nejlepší manhwě současnosti. Od roku 2002 se věnují dalším fantasy manhwa projektům (v současnosti třetímu dílu ságy Legend), podle svých slov mnohem více asijských a bez západních vlivů. Jejich debut, příběhy TERRA a Crystal Heart, najdete právě v první knize Deníku pána démonů. Deník je manhwa přepracováním stejnojmenné novely od středoškolačky Chi Hyung Lee, autorky scénáře prvního dílu. Od druhého do sedmého dílu se Deníku chopila komiksová scénáristka Yun Hee Lee.
V Koreji vyšel Deník v srpnu 2000, v Americe v roce 2003, v Německu 2004 a ve Švédsku a Dánsku roku 2006. Česko jsou tedy šestá země vydání – docela hezký výsledek.
Co se v něm píše?
Celkový příběh se točí především (jak bývá u mangy obecně zvykem) kolem vztahů hrdinů. Jejich minulost není odkrývána nijak do hloubky, především vidíme, odkud vzešli a hrubé obrysy toho, proč jednají jak jednají. Nějaký ten románek, roztržku, hádku a souboj má v podstatě každý s každým, a síť se průběžně stále zahušťuje a rozrůstá. Jak chladnou nebo naopak tají vztahy, nabírá sága na rychlosti a akčnosti a těžkne až na úroveň západních „grafických novel“ (případně japonskému ekvivalentu „gekiga“), což jí dodává další skvělý rozměr.
Celkový příběh se točí především (jak bývá u mangy obecně zvykem) kolem vztahů hrdinů. Jejich minulost není odkrývána nijak do hloubky, především vidíme, odkud vzešli a hrubé obrysy toho, proč jednají jak jednají. Nějaký ten románek, roztržku, hádku a souboj má v podstatě každý s každým, a síť se průběžně stále zahušťuje a rozrůstá. Jak chladnou nebo naopak tají vztahy, nabírá sága na rychlosti a akčnosti a těžkne až na úroveň západních „grafických novel“ (případně japonskému ekvivalentu „gekiga“), což jí dodává další skvělý rozměr.
Jak to kreslí?
Kresebně stojí Deník na vrcholu mainstreamové manhwy a v mnoha ohledech překonává podobně laděné japonské manga série. Při čtení narazíte na mnoho prvků a přístupů specifických právě pro korejskou školu. Většina z nich možná příjemně překvapí i otrlé mangamaniaky, ale pro čtenáře navyklé západnímu komiksu by mohly čtení svou exotičností znepříjemnit. Pro Evropana (pokud nejste Francouz, v jehož zemi manga frčí už třicet let) je rozdíl mezi manhwou a mangou minimální, ale zdůrazňuje jej každá další přečtená stránka.
Kresebně stojí Deník na vrcholu mainstreamové manhwy a v mnoha ohledech překonává podobně laděné japonské manga série. Při čtení narazíte na mnoho prvků a přístupů specifických právě pro korejskou školu. Většina z nich možná příjemně překvapí i otrlé mangamaniaky, ale pro čtenáře navyklé západnímu komiksu by mohly čtení svou exotičností znepříjemnit. Pro Evropana (pokud nejste Francouz, v jehož zemi manga frčí už třicet let) je rozdíl mezi manhwou a mangou minimální, ale zdůrazňuje jej každá další přečtená stránka.
Pro zajímavost, a zároveň v rámci přípravy na nejhorší, se proto podívejme na pár nejviditelnějších rozdílů oproti západnímu komiksu. Pokud zatím nepatříte mezi zkušené čtenáře a diváky všeho východního, pamatujte na tuto radu: pochází-li dílo z Asie, rovnou zahoďte veškerá očekávání a předsudky. Vždy vás něčím překvapí a dostane. U Deníku to platí dvojnásob.
. Jaká překvapení například?
Deník je černobílý a detailní, v akčních scénách rozmazaný a plný „pohybových čar“ proslavených bojovými anime. Ve scénách vtipných, satirických nebo pro aktéry trapných pak podle asijského zvyku přechází do karikatury. Výrazná je ostrost a výraznost rysů obličeje postav, většinou s přehnaně evropským nosem a útlými rty. Celkově je styl kresby v manhwě mnohem ostřejší a „tvrdší“ než v manze. Těla hrdinů jsou například obecně pavoukovitě útlá, záhyby oblečení ostré a po chvíli čtení si jistě začnete připadat jako v zemi bulimií trpících oživlých Barbie všeho druhu a pohlaví. Z jejich póz se navíc občas zdá, že trpí následky nepodařené mansonovské operace žeber. Strávit nerealističnost zobrazení postav pomáhá spíše symbolický nežli metaforický příběh, ke kterému se éterická až „ultraelfí“ konstituce kreatur na stránkách překvapivě hodí.
Deník je černobílý a detailní, v akčních scénách rozmazaný a plný „pohybových čar“ proslavených bojovými anime. Ve scénách vtipných, satirických nebo pro aktéry trapných pak podle asijského zvyku přechází do karikatury. Výrazná je ostrost a výraznost rysů obličeje postav, většinou s přehnaně evropským nosem a útlými rty. Celkově je styl kresby v manhwě mnohem ostřejší a „tvrdší“ než v manze. Těla hrdinů jsou například obecně pavoukovitě útlá, záhyby oblečení ostré a po chvíli čtení si jistě začnete připadat jako v zemi bulimií trpících oživlých Barbie všeho druhu a pohlaví. Z jejich póz se navíc občas zdá, že trpí následky nepodařené mansonovské operace žeber. Strávit nerealističnost zobrazení postav pomáhá spíše symbolický nežli metaforický příběh, ke kterému se éterická až „ultraelfí“ konstituce kreatur na stránkách překvapivě hodí.
Dalším manhwa úletem jsou zvukové efekty a citoslovce v obrazech. Přirozeně nejde o znaky kana (jak je tomu v manze) ani hanzi (jako v manhua), ale o korejské znaky hangul. Ty jsou stále jasně asijské (s latinkou nebo arabským písmem si je nespletete), ale přeci jen jednodušší a pro účely komiksu dynamičtější než kana, natož hanzi. Zajímavé jsou také techniky autorů manhwy, kterými scénám dávají „odér“ nebo „náladu“ jakousi tapetou: v některých obrazech zmizí pozadí scény a místo nej se objevuje „tapeta“ s opakujícím se vzorem, který vyjadřuje určitý smyslový počitek nebo celkový žádaný dojem. Tak se například špinavá postava zvedající se z bahna v chlívku může po narovnání a zběžném oprášení ocitnout před „tapetou“ z malých roztomilých prasátek… Originální přístup, rozhodně bohatší a s více možnostmi než stará dobrá hejna much a nazelenalých rovnoběžných vlnovek, jaká známe v euroamerickém komiksu…
Velkou výhodou manhwy proti manze a manhua je, že se čte „normálně“ – tedy zleva doprava. Nedochází tedy k chybám při pokusech zrcadlově obrátit strany a podobně, jakých se v zahraničí dopouští pravidelně každý začínající vydavatel. (Manhwa tak má potenciál dokonce své dva asijské konkurenty předběhnout v oblíbenosti a přístupnosti na západních trzích, potřebovala by ale mnohem více titulů.)
V Deníku se objevuje inspirace hned několika žánry mangy: od „moe“ subžánru plného výrazně a zdálo by se že věčně mladých postaviček, jejichž hlavními rysy jsou roztomilost a snaha zakrýt nějakou svou chybku (většinou nešikovnost a stydlivost). Na rozdíl od mangy bere manhwa „moe“ spíše jako koncept osobnosti určitých hrdinů, ne jako žánr, a navíc zcela odmítá jejich stylizované zobrazování (obrovské, stále jakoby slzící oči apod.). V „moe“ obecně je hrdina a čtenářův zájem o něj samotným smyslem díla, k čemuž hlavně zpočátku (před začátkem epičtějších dějových linií) Deník sklouzává. Dalším prvkem jsou „gekiga“, neboli vážné či dramatické obrazy, což je žánr pro dospělé čtenáře mangy, v Deníku zastoupený častými strnulými pózami a působivými scenériemi. Nechybí ani „omake“, doslova „bonusy“ nebo „bonbónky“ v manze většinou na koncích kapitol, v Deníku i uprostřed děje, kdy postavy jednají a mluví, jako by si byly vědomy, že se jejich životy odehrávají na stránkách komiksu. Ve většině případů jsou zároveň karikované a/nebo infantilně stylizované. Samotný žánr Deníku podle manga škatulek by nejspíš byl „josei“, tedy „pro dospívající a mladé muže a ženy“. Pikantní jsou naznačené vlivy „yuri“ a „yaoi“, lesbické a gay romantiky/erotiky v manze. Rozdílů by se našlo určitě více, ale pro začátek a pro zdůraznění hlavních vlivů a jedinečností manhwy a Deníku by měly stačit výše zmíněné. Ostatními se nechte překvapit…
. Přečetl jsem Mawang Ilgi
Celkový dojem z Deníku pána démonů je však rozpačitý. Fantasy prvky působí cíleně a vykalkulovaně (kam to jde, cpou autoři draky, bohové zasahují zdánlivě chaoticky, démoni a lidé si jsou podezřele podobní apod.) a často nedotaženě. Z prstu vycucané a často nepříjemně nedomyšlené jsou názvy a jména, ze kterých neoriginalita přímo kape. Chválu si nakonec Deník zaslouží hlavně za svůj příběh, způsob kterým je vyprávěn. Dále za postavy a jak jsou nám představovány (i zcela šíleným způsobem autory zneužívány).
Celkový dojem z Deníku pána démonů je však rozpačitý. Fantasy prvky působí cíleně a vykalkulovaně (kam to jde, cpou autoři draky, bohové zasahují zdánlivě chaoticky, démoni a lidé si jsou podezřele podobní apod.) a často nedotaženě. Z prstu vycucané a často nepříjemně nedomyšlené jsou názvy a jména, ze kterých neoriginalita přímo kape. Chválu si nakonec Deník zaslouží hlavně za svůj příběh, způsob kterým je vyprávěn. Dále za postavy a jak jsou nám představovány (i zcela šíleným způsobem autory zneužívány).
I přes již napsané vás možná překvapí, že Deník považuji za jeden z nejlepších asijských komiksů – ve svém žánru. Srovnávat jej s vrcholem asijské tvorby nelze, protože ani on sám se nesnaží jej dosáhnout. Přináší poutavý mix romantiky, dobrodružství, tragiky, patosu, vtipu, dětskosti (v kladném slova smyslu) a syrovosti, který snad pohne s každým, kdo je jen trochu asijskému komiksu nakloněn. Potěší jistě i romantické duše mezi čtenáři. Ostatní nejspíš příliš neosloví, maximálně pobaví a donutí chvíli žasnout nad schopností autorů klást vedle sebe protiklady a zdůrazňovat překvapující kontrasty.
Českému vydání lze vytknout jen nechutnou modrou barvu (nejblíže mrtvolně světlé barvě balení Pampers) na obálce. Za vzor, ke kterému se měl nakladatel přiklonit, lze doporučit například německé vydání, které se snaží infantilitu a zavádějící roztomilost ilustrace potřít tmavě modrým pozadím a zlatým okrajem. Vzniklá situace vede k tomu, že potencionální čtenáři s velkou pravděpodobností buď Deník kvůli neadekvátní obálce rovnou zavrhnou, nebo jej vezmou do ruky v očekávání jednoduchého a naivního příběhu. Oba přístupy k Deníku jsou velkou chybou…
