Favalli se pustí do výroby izolujících obleků a řídí i další práce, jež mají zajistit přežití těch několika osob, které zůstaly naživu; i v dalším ději vícekrát „přebírá úlohu“ hlavního hrdiny. Zdálo by se, že hraje typickou roli sekundanta z tradičních komiksů pro mládež: kladný a dokonalý hlavní hrdina v nich obvykle mívá „pomocníka“, který pro něj vykonává všechny špinavé práce (neváhá dělat to, co hlavní postava série, výlupek ctnosti, by z morálních důvodů nikdy nedělal) a který mívá geniální nápady vždy, když se vyprávění dostane do slepé uličky. Postava Favalliho je však mnohem víc než to: je to reálná postava; Favalli nosí brýle, má mnoho kilogramů navíc, a pokud je psychologický tlak příliš velký, nestydí se a duševně se zhroutí.
Přípravy na výpad na ulici se zdají nekonečné a Oesterheldova obratnost, s níž udržuje patřičné napětí, je nepřekonatelná (snad jen Alanu Moorovi, Robinu Woodovi a Pierru Christinovi se v některých případech podařilo do takové míry připoutat čtenáře k příslušnému příběhu). Jakmile Salvo, Favalli a Herbert opustí svůj „ostrov“, musejí se především vypořádat s lidmi, které neblaze poznamenal instinkt sebezáchovy (jeho obětí se stane Herbert) a pak konečně i s prvními projevy agresorů. Ohnivé koule, které dopadají na město a mohutné světelné svazky, které ničí vojenská letadla, jsou neblahou předzvěstí obrovské síly „ellos“, mefistofelské mimozemské entity, kterou se nikdo neodváží pojmenovat. Jejich krutost je taková, že celý vesmír jim říká pouze „oni“. Naši hrdinové se připojí ke skupině vojáků, kteří zůstali naživu a začínají organizovat odpor, a přecházejí konečně do akce. Po mnoha stránkách, na nichž se úzkost mísila se zvědavostí, konečně spatříme první výsadek agresorů: vypadá jako hmyz a podobá se obrovským blechám; je to sebevražedné komando, které bylo vysláno do první linie, aby urovnalo cestu pro další monstra. Hejna blech řídí ďábelské mechanismy, které po vniknutí do těla libovolné oběti z ní vytvoří nemyslící loutku. Osud této odpuzující pěchoty sdílí i několik pozemšťanů a tragická situace, ve které se ocitnul Juan Salvo s přáteli, se ještě více dramatizuje, protože musejí zabíjet lidské roboty, kteří by za jiných okolností mohli patřit k jejich přátelům. Do děje vstupují další dvě postavy: mladý a podnikavý Alberto a ironická figura novináře Moscy, který si bere za úkol zaznamenat průběh bojů s vetřelci pro budoucí generace.
Přípravy na výpad na ulici se zdají nekonečné a Oesterheldova obratnost, s níž udržuje patřičné napětí, je nepřekonatelná (snad jen Alanu Moorovi, Robinu Woodovi a Pierru Christinovi se v některých případech podařilo do takové míry připoutat čtenáře k příslušnému příběhu). Jakmile Salvo, Favalli a Herbert opustí svůj „ostrov“, musejí se především vypořádat s lidmi, které neblaze poznamenal instinkt sebezáchovy (jeho obětí se stane Herbert) a pak konečně i s prvními projevy agresorů. Ohnivé koule, které dopadají na město a mohutné světelné svazky, které ničí vojenská letadla, jsou neblahou předzvěstí obrovské síly „ellos“, mefistofelské mimozemské entity, kterou se nikdo neodváží pojmenovat. Jejich krutost je taková, že celý vesmír jim říká pouze „oni“. Naši hrdinové se připojí ke skupině vojáků, kteří zůstali naživu a začínají organizovat odpor, a přecházejí konečně do akce. Po mnoha stránkách, na nichž se úzkost mísila se zvědavostí, konečně spatříme první výsadek agresorů: vypadá jako hmyz a podobá se obrovským blechám; je to sebevražedné komando, které bylo vysláno do první linie, aby urovnalo cestu pro další monstra. Hejna blech řídí ďábelské mechanismy, které po vniknutí do těla libovolné oběti z ní vytvoří nemyslící loutku. Osud této odpuzující pěchoty sdílí i několik pozemšťanů a tragická situace, ve které se ocitnul Juan Salvo s přáteli, se ještě více dramatizuje, protože musejí zabíjet lidské roboty, kteří by za jiných okolností mohli patřit k jejich přátelům. Do děje vstupují další dvě postavy: mladý a podnikavý Alberto a ironická figura novináře Moscy, který si bere za úkol zaznamenat průběh bojů s vetřelci pro budoucí generace.
.
Po seznámení s nepřátelským vojskem (a po jeho porážce v epicky pojaté bitvě na stadionu River Plate) následuje sekvence, v níž „generálové“ Salvo a Alberto během průzkumu upadnou do spárů „ruky“, což je jedna z bytostí, které „jim“ velí. Jsou to humanoidi, jejichž ruce mají více prstů než my (zejména jejich předloktí se jen hemží palci a ukazováčky). Eternauta toto setkání přežije díky jiné hrůzné zvláštnosti těchto bytostí. „Manos“ jsou ve skutečnosti dokonalí otroci, neboť je jim ihned po narození voperována „žláza děsu“, což je malý, ale nebezpečný orgán, která začíná fungovat při jakémkoli projevu strachu nebo myšlenky na vzpouru a pomalu je zabíjí. První „mano“ však zůstává naživu dostatečně dlouho, aby poskytl cenné informace a aby se mohl v mukách rozloučit se životem. Oesterheld zde staví „zlosyna“ na stejnou úroveň s „kladným“ hrdinou, a znovu tak dokazuje svou „modernitu“, kterou teprve později převzali noví marvelovští superhrdinové a filmový průmysl.
Po tomto hořkém vítězství čekají na ty, co přežili, další nepříjemná překvapení, která přispívají k neustále se zvyšujícímu napětí. Eternauta a spol. se střetnou s „gurbos“, což jsou obrovští mimozemští tlustokožci, a s dokonalými exempláři hominidních robotů; jsou svědky zkázy Buenos Aires, načež se zabarikádují v jedné budově, kam za nimi dorazí jedna „mano“, která jim nabídne pomoc. Pomoc, kterou vřele uvítají, ale která rychle pomíjí: „oni“ si uvědomují, že se pozemšťané dokáží urputně bránit, a proto znovu zahájí smrtonosné sněžení, které malé skupině obránců bere veškerou naději na přežití. Neočekávaně a nenadále se však ozve z rádia volání o pomoc: nejen v Argentině, ale po celém světě se organizuje odpor a všichni, co zůstali naživu, jsou vyzváni, aby se shromáždili v základnách jednotlivých zemí. Salvo se svou skupinou dorazí na místo právě, když končí smrtonosné sněžení a když se v potoku začíná rodit nový život; narazí však na poslední vražednou vetřelcovu past. Falešné shromaždiště představuje poslední etapu zoufalého putování našich hrdinů a pouze Juan Salvo unikne neblahé transformaci na hominidního robota. Se svou ženou a s dcerou dorazí k mimozemské lodi a bezděčně uvede do chodu prostoročasový mechanismus, který jej vymrští do tajemného „kontinua 4“. Juan Salvo je nyní nucen cestovat v prostoru a čase, od nejzazší minulosti do nejvzdálenější budoucnosti a pátrat zde po svých nejbližších. Stal se z něj zkrátka Eternaut.
.
Podařilo se mu „jim“ uniknout, a už to je velké vítězství, tráví však život na nejrůznějších světech a místech, zoufale bloudí … alespoň až do dne, kdy se jednou večer materializuje v pracovně Germana O. Tragická noc, ve které došlo k invazi, ve skutečnosti odpovídá srpnové noci roku 1957, v níž se scénárista setkává s Eternautem. Komiks tedy pracuje s distopickým univerzem (čtenáři pochopí, že vylíčené události se odehrály v paralelním vesmíru, protože jsou antidatovány), přičemž tuto myšlenku exploatuje v komiksovém žánru třicet let před Wathmeny. German je vyděšený a běží za Eternautem, který září štěstím, neboť si uvědomuje, že znovu spatří svou rodinu; v blízkosti své chaty spatří čtyři přátele, kteří se scházejí ke hře v karty. Juan Salvo se chová naprosto normálně, jako kdyby tragické události, o kterých nám vyprávěl, nikdy neprožil. Z nebe se snáší sněhová vločka, za ní další a další…
Po seznámení s nepřátelským vojskem (a po jeho porážce v epicky pojaté bitvě na stadionu River Plate) následuje sekvence, v níž „generálové“ Salvo a Alberto během průzkumu upadnou do spárů „ruky“, což je jedna z bytostí, které „jim“ velí. Jsou to humanoidi, jejichž ruce mají více prstů než my (zejména jejich předloktí se jen hemží palci a ukazováčky). Eternauta toto setkání přežije díky jiné hrůzné zvláštnosti těchto bytostí. „Manos“ jsou ve skutečnosti dokonalí otroci, neboť je jim ihned po narození voperována „žláza děsu“, což je malý, ale nebezpečný orgán, která začíná fungovat při jakémkoli projevu strachu nebo myšlenky na vzpouru a pomalu je zabíjí. První „mano“ však zůstává naživu dostatečně dlouho, aby poskytl cenné informace a aby se mohl v mukách rozloučit se životem. Oesterheld zde staví „zlosyna“ na stejnou úroveň s „kladným“ hrdinou, a znovu tak dokazuje svou „modernitu“, kterou teprve později převzali noví marvelovští superhrdinové a filmový průmysl.
Po tomto hořkém vítězství čekají na ty, co přežili, další nepříjemná překvapení, která přispívají k neustále se zvyšujícímu napětí. Eternauta a spol. se střetnou s „gurbos“, což jsou obrovští mimozemští tlustokožci, a s dokonalými exempláři hominidních robotů; jsou svědky zkázy Buenos Aires, načež se zabarikádují v jedné budově, kam za nimi dorazí jedna „mano“, která jim nabídne pomoc. Pomoc, kterou vřele uvítají, ale která rychle pomíjí: „oni“ si uvědomují, že se pozemšťané dokáží urputně bránit, a proto znovu zahájí smrtonosné sněžení, které malé skupině obránců bere veškerou naději na přežití. Neočekávaně a nenadále se však ozve z rádia volání o pomoc: nejen v Argentině, ale po celém světě se organizuje odpor a všichni, co zůstali naživu, jsou vyzváni, aby se shromáždili v základnách jednotlivých zemí. Salvo se svou skupinou dorazí na místo právě, když končí smrtonosné sněžení a když se v potoku začíná rodit nový život; narazí však na poslední vražednou vetřelcovu past. Falešné shromaždiště představuje poslední etapu zoufalého putování našich hrdinů a pouze Juan Salvo unikne neblahé transformaci na hominidního robota. Se svou ženou a s dcerou dorazí k mimozemské lodi a bezděčně uvede do chodu prostoročasový mechanismus, který jej vymrští do tajemného „kontinua 4“. Juan Salvo je nyní nucen cestovat v prostoru a čase, od nejzazší minulosti do nejvzdálenější budoucnosti a pátrat zde po svých nejbližších. Stal se z něj zkrátka Eternaut.
.
Podařilo se mu „jim“ uniknout, a už to je velké vítězství, tráví však život na nejrůznějších světech a místech, zoufale bloudí … alespoň až do dne, kdy se jednou večer materializuje v pracovně Germana O. Tragická noc, ve které došlo k invazi, ve skutečnosti odpovídá srpnové noci roku 1957, v níž se scénárista setkává s Eternautem. Komiks tedy pracuje s distopickým univerzem (čtenáři pochopí, že vylíčené události se odehrály v paralelním vesmíru, protože jsou antidatovány), přičemž tuto myšlenku exploatuje v komiksovém žánru třicet let před Wathmeny. German je vyděšený a běží za Eternautem, který září štěstím, neboť si uvědomuje, že znovu spatří svou rodinu; v blízkosti své chaty spatří čtyři přátele, kteří se scházejí ke hře v karty. Juan Salvo se chová naprosto normálně, jako kdyby tragické události, o kterých nám vyprávěl, nikdy neprožil. Z nebe se snáší sněhová vločka, za ní další a další…
