Protagonisté, to jsou vlastně oni sami. Struktura příběhu, v němž se střídají drobná vítězství s frustrujícími porážkami (plus hořké zakončení, které je v naprostém rozporu s klasickými „vítěznými“ závěry), nedává prostor pro naději a připadá nám jako zoufalý a pokořující běh k neúprosnému konci.
Eternauta ve službách politiky
V roce 1957, několik let před koncem Peronovy éry, byl Eternauta skvělým vědeckofantastickým příběhem, který se vyznačoval silným nábojem humanity: kritici u něj oceňovali zejména to, že se mu podařilo vytvořit „kolektivního hrdinu“, tj. skupinu lidí, jejichž heroismus se projevuje tím, že si navzájem pomáhají a neváhají se obětovat jeden pro druhého. Po dvaceti letech, kdy toto dílo znovu otisklo nakladatelství Record (mělo přitom takový úspěch, že hned nato následovalo nové vydání), se El Eternauta stal metaforou útlaku, který následoval po nástupu Jorge Videly k moci roku 1976. Jeho čtenáři v té době byli skutečnými protagonisty otřesného dobrodružství vedeného nemyslícími vrahy a temnou, všemocnou a všudypřítomnou mocí, která v posledních měsících roku `76 překračovala veškeré meze brutality.
.
Oesterheld, kterého tento útlak připravil o dcery (podle některých pramenů měl dvě, podle jiných tři a ještě jiné prameny tvrdí, že měl čtyři dcery; my ale nechceme být nijak puntičkářští), byl dne 21. dubna 1977 zatčen za svou aktivní účast v řadách montoneros, což byli levicoví odpůrci režimu. Pověst nepřítele režimu si nepochybně získal také za svou intelektuální činnost v oblasti komiksu a právě tato otřesná analogie fantastického teroru z komiksu Eternauta a reálného pronásledování, jemuž byli vystaveni jeho čtenáři, s největší pravděpodobností probudila nelítostnou a vražednou nenávist vojenské junty (podle legendy, která se zrodila ze vzletné předmluvy Alberta Ongara k italskému vydání Eternauty, byl Oesterheld zabit proto, že s Albertem a Enriquem Brecciou vytvořil komiksovou biografii Che Guevary, kterou v Itálii vydalo nakladatelství Topolin; toto dílo však v Argentině nikdy nevyšlo a z opatrnosti není uváděno ani v žádné bibliografii jeho autorů).
Další Eternauta
Po publikaci původní verze Eternauty požádalo nakladatelství Record její autory o pokračování. Dnes jsou obě části, nejenom ta první, obestřeny aurou mýtu, která často zastírá objektivitu posuzovatele; můžeme však bez nadsázky říci, že druhá Eternauta si nejenom uchovala ducha, angažovanost, a především kvalitu první části, ale že ji dokonce předčí. Jejími protagonisty, kteří se ocitnou v odlišném časovém kontextu, jsou tentokrát Juan Salvo a German O., který se z pouhého posluchače stává aktivním činitelem jednotlivých událostí, a představuje tak smutnou paralelu reálných postojů, jež nakonec vedly k jeho smrti. Z odstupu mnoha let se zdá, že komiks Eternauta z roku 1957 by byl bez druhé části z roku 1977 neúplný, a ideální je přečíst si zároveň obě části.
Komiks Eternauta se dočkal i dalších verzí, které vytvořili jiní kreslíři; v paměti fanoušků však zůstala vtištěna především verze Solana Lopeze, o jehož velkém vypravěčském umění jsme již mluvili. Zajímavou verzi (nehledě k tomu, že pravděpodobně existuje i verze, kterou nakreslil velký Ernesto Garcia Seijas) vytvořil roku 1969 Alberto Breccia; ta byla poprvé publikována v Itálii na stránkách časopisu Linus. Je to mistrovské dílo vyznačující se Brecciovým expresivním přístupem, ve kterém vystupují skutečně hrůzostrašní netvoři, jež jsou jakousi předzvěstí vizionářských obrazů, jimiž tento autor bude deset let nato ilustrovat povídky H. P. Lovercrafta. Scénář je bohužel jen bledým odvarem původní verze, protože Oesterheld byl nucen příběh zkrátit na menší počet stran. Brecciova Eternauta vyšla nejprve v časopisu Gente a jeho čtenáři protestovali proti tomuto „obtížně čitelnému“ komiksu. Není však vyloučeno, že ani tehdejší vláda příliš nadšeně nepřivítala tento „kriticky“ zaměřený příběh (státy severní polokoule v něm tentokrát vyjednávají s „ellos“ o podmanění jižních států a vojáci v příběhu vůbec nevystupují).
.
Od této interpretace se bohužel neodchylují ani další, tedy „třetí“ a „čtvrté“, pokračování (ve skutečnosti o další „pokračování“ vůbec nejde) tohoto mistrovského a zcela uzavřeného díla. Třetí část vyšla několik let po druhé části a zdá se, že alespoň zpočátku na ní pracovali původní autoři: Oesterheld nastínil další dobrodružství hlavního hrdiny a Solano Lopez připravil grafická řešení prvních komiksových stránek. Tato epizoda, kterou nakonec napsal Alberto Ongaro a nakreslila skupina vedená Oswalem a Mariem Morhainovými, bloudí v zákrutech paralelních vesmírů, přebírá některá témata z původní ságy a volně je rozvíjí.
„Čtvrtá“ Eternauta je téměř beze zbytku dílem Francisca Solano Lopeze, kterému s texty a s kolorováním pomáhal Pol. Vystupuje v ní Juan Salvo, který je ještě víc odosobněný než v Ongarově verzi, má na sobě superhrdinský přiléhavý oděv a napravuje křivdy na vzdálených planetách. Oba tyto experimenty nejsou příliš zdařilé a postava Eternauty v nich působí jako pěst na oko, neboť příslušné příběhy by klidně mohly fungovat samostatně a bez této legendární postavy by se zcela obešly. Ongaro se snaží seč může, aby navodil pocit úzkosti, který uměl tak dobře vytvářet Oesterheld, a výsledek není úplně špatný, jenže ani on ani Solano Lopez nedokázali objevit téma natolik grandiózní jaké najdeme v prvních dvou částech.
Eternauta ve službách politiky
V roce 1957, několik let před koncem Peronovy éry, byl Eternauta skvělým vědeckofantastickým příběhem, který se vyznačoval silným nábojem humanity: kritici u něj oceňovali zejména to, že se mu podařilo vytvořit „kolektivního hrdinu“, tj. skupinu lidí, jejichž heroismus se projevuje tím, že si navzájem pomáhají a neváhají se obětovat jeden pro druhého. Po dvaceti letech, kdy toto dílo znovu otisklo nakladatelství Record (mělo přitom takový úspěch, že hned nato následovalo nové vydání), se El Eternauta stal metaforou útlaku, který následoval po nástupu Jorge Videly k moci roku 1976. Jeho čtenáři v té době byli skutečnými protagonisty otřesného dobrodružství vedeného nemyslícími vrahy a temnou, všemocnou a všudypřítomnou mocí, která v posledních měsících roku `76 překračovala veškeré meze brutality.
.
Oesterheld, kterého tento útlak připravil o dcery (podle některých pramenů měl dvě, podle jiných tři a ještě jiné prameny tvrdí, že měl čtyři dcery; my ale nechceme být nijak puntičkářští), byl dne 21. dubna 1977 zatčen za svou aktivní účast v řadách montoneros, což byli levicoví odpůrci režimu. Pověst nepřítele režimu si nepochybně získal také za svou intelektuální činnost v oblasti komiksu a právě tato otřesná analogie fantastického teroru z komiksu Eternauta a reálného pronásledování, jemuž byli vystaveni jeho čtenáři, s největší pravděpodobností probudila nelítostnou a vražednou nenávist vojenské junty (podle legendy, která se zrodila ze vzletné předmluvy Alberta Ongara k italskému vydání Eternauty, byl Oesterheld zabit proto, že s Albertem a Enriquem Brecciou vytvořil komiksovou biografii Che Guevary, kterou v Itálii vydalo nakladatelství Topolin; toto dílo však v Argentině nikdy nevyšlo a z opatrnosti není uváděno ani v žádné bibliografii jeho autorů).
Další Eternauta
Po publikaci původní verze Eternauty požádalo nakladatelství Record její autory o pokračování. Dnes jsou obě části, nejenom ta první, obestřeny aurou mýtu, která často zastírá objektivitu posuzovatele; můžeme však bez nadsázky říci, že druhá Eternauta si nejenom uchovala ducha, angažovanost, a především kvalitu první části, ale že ji dokonce předčí. Jejími protagonisty, kteří se ocitnou v odlišném časovém kontextu, jsou tentokrát Juan Salvo a German O., který se z pouhého posluchače stává aktivním činitelem jednotlivých událostí, a představuje tak smutnou paralelu reálných postojů, jež nakonec vedly k jeho smrti. Z odstupu mnoha let se zdá, že komiks Eternauta z roku 1957 by byl bez druhé části z roku 1977 neúplný, a ideální je přečíst si zároveň obě části.
Komiks Eternauta se dočkal i dalších verzí, které vytvořili jiní kreslíři; v paměti fanoušků však zůstala vtištěna především verze Solana Lopeze, o jehož velkém vypravěčském umění jsme již mluvili. Zajímavou verzi (nehledě k tomu, že pravděpodobně existuje i verze, kterou nakreslil velký Ernesto Garcia Seijas) vytvořil roku 1969 Alberto Breccia; ta byla poprvé publikována v Itálii na stránkách časopisu Linus. Je to mistrovské dílo vyznačující se Brecciovým expresivním přístupem, ve kterém vystupují skutečně hrůzostrašní netvoři, jež jsou jakousi předzvěstí vizionářských obrazů, jimiž tento autor bude deset let nato ilustrovat povídky H. P. Lovercrafta. Scénář je bohužel jen bledým odvarem původní verze, protože Oesterheld byl nucen příběh zkrátit na menší počet stran. Brecciova Eternauta vyšla nejprve v časopisu Gente a jeho čtenáři protestovali proti tomuto „obtížně čitelnému“ komiksu. Není však vyloučeno, že ani tehdejší vláda příliš nadšeně nepřivítala tento „kriticky“ zaměřený příběh (státy severní polokoule v něm tentokrát vyjednávají s „ellos“ o podmanění jižních států a vojáci v příběhu vůbec nevystupují).
.
Od této interpretace se bohužel neodchylují ani další, tedy „třetí“ a „čtvrté“, pokračování (ve skutečnosti o další „pokračování“ vůbec nejde) tohoto mistrovského a zcela uzavřeného díla. Třetí část vyšla několik let po druhé části a zdá se, že alespoň zpočátku na ní pracovali původní autoři: Oesterheld nastínil další dobrodružství hlavního hrdiny a Solano Lopez připravil grafická řešení prvních komiksových stránek. Tato epizoda, kterou nakonec napsal Alberto Ongaro a nakreslila skupina vedená Oswalem a Mariem Morhainovými, bloudí v zákrutech paralelních vesmírů, přebírá některá témata z původní ságy a volně je rozvíjí.
„Čtvrtá“ Eternauta je téměř beze zbytku dílem Francisca Solano Lopeze, kterému s texty a s kolorováním pomáhal Pol. Vystupuje v ní Juan Salvo, který je ještě víc odosobněný než v Ongarově verzi, má na sobě superhrdinský přiléhavý oděv a napravuje křivdy na vzdálených planetách. Oba tyto experimenty nejsou příliš zdařilé a postava Eternauty v nich působí jako pěst na oko, neboť příslušné příběhy by klidně mohly fungovat samostatně a bez této legendární postavy by se zcela obešly. Ongaro se snaží seč může, aby navodil pocit úzkosti, který uměl tak dobře vytvářet Oesterheld, a výsledek není úplně špatný, jenže ani on ani Solano Lopez nedokázali objevit téma natolik grandiózní jaké najdeme v prvních dvou částech.
