Klub rváčů, Eminem a John Woo
Mrtvý nebo živý je typický příklad díla, které je určené psychicky dospělým, ale většinu publika získá mezi těmi ostatními. Představte si Klub rváčů, razantně umírněte jeho hloubku a místo drsného stylu si dosaďte to, co si pod ním představují hip-hopeři a rapeři. (Velmi symptomaticky má hlavní hrdina výzor Eminema, jediného bělocha, kterému je přiznané privilegium být stejně cool jako afroameričtí gangsta-rapeři, a který tak má nárok plést hlavu bílým americkým holčičkám.) Nic to ovšem nemění na tom, že svojí práci scenárista dělá dobře. Drží se stylu „všechno je svinstvo“, kde zlí bojují s ještě zlejšími a příběh má ten správný spád i pořádnou nálož cynismu, příjemné brutality a la John Woo a tuny dobře znějících vulgarit, hlášek a keců. Všechen ten testosteron a černý humor si vychutnáte do poslední kapky a sama superhrdinská zápletka není úplně často k vidění. Pak mu odpustíte i tu neporanitelnost hrdiny, nicméně příliš rychle odmáznutý konec bez pořádné gradace už nejspíš ne.
Mr*at, nebo být mr*án?
Celý komiks má však přesto jasný smysl a není jím jen nadšení pro naleštěnou, sebestřednou část amerického snu, které ovládá v konzervativním Skotsku vyrostlého scenáristu Marka Millara. Celou dobu je totiž skrytě cítit, že toto je dílo profíka, které má větší ambice, než být „jen“ zábavou o tom, že všechno, co jste dosud věděli o našem světě, je lež. Srovnávat ho třeba s Watchmen/Strážci ovšem nelze a to nejen kvůli tomu, že tady vůbec nejde o nějaké zásadní rozebírání superhrdinského žánru. I když pomineme hezké vizuální narážky na tradiční superborce/padouchy a jejich filmové představitele, byť se tak tenhle komiks snaží být prodán. Jde tu o etudu na téma, co je lepší: být svině a mr*at, nebo být slušňák a být mr*án; kde je ovšem jasné, které straně autor – alespoň oficiálně – fandí (jiné možnosti a řešení téhle dvojrovnice samozřejmě Millar vůbec nepřipouští). Přesto je tento postoj zcela nutný, protože kdyby celý komiks nebyl podán v jeho duchu, nebyla by možná ani pointa; a to jedna z nejlepších závěrečných point za několik let! Díky ní se konečně odkryje i vnitřní hloubka Wanted, která dosud lavírovala kolem tradičního klišé týpka, jenž prozře uprostřed stáda konzumních ovcí a vydá se na cestu za sebepoznáním a odporem vůči komerční mase skrze haldu cynismu a násilí. Nebýt pointy, bylo by to zajímavé jen silou nas*anosti autora a agresivitou vyjádření.
Millarova geneze
Že Wanted vypadá, jak vypadá, se nemůžeme nijak divit. Už proto, že Millar začínal v drsném britském týdeníku 2000AD (Soudce Dredd) a když se v 90. letech přesunul do USA, tak tam akorát pokračoval v úzké spolupráci s Grantem Morrisonem (Batman – Arkham). Toto pouto je tak těsné, že když se Millarovi konečně roku 2000 podařil průlom s The Authority (moderně-netradičním superhrdinským týmem, kde dva hlavní klaďáci jasně připomínající Supermana a Batmana jsou „teplí jako akumulačky“), kterou převzal po Warrenu Ellisovi (Transmetropolitan), tak mu záda kryl Frank Quitely z New X-Men: G jako genocida (opět Morrison). Zbývá poznamenat, že během posledních osmi let se Millar stal nejvíce prodávaným Britem v komiksovém US rybníku a to nejen díky svým kvalitám scenáristickým, ale i propagačním. Typickým příkladem je áčková adaptace Wanted s Angelinou Jolie a Morganem Freemanem, která jde do českých kin 26. června tohoto roku, o níž prohlásil, že hlavní charakter bude hrát Eminem. Lživě sice, ale publicitu to přineslo; stejně jako angažování Timura Bekmambetova, který se po Noční a Denní hlídce právě tímto filmem rozhodl prorazit do Hollywoodu.
Máte na to!!??
Mnozí budou hlavního hrdinu nenávidět, mnozí ho budou milovat. To ale nic nemění na kvalitě díla – tu určují teprve ostatní umělecká kritéria. A každý autor má nárok sdělit nám přesně to, co chce. Pokud má co říct. I pokud to nemá. Takže Mrtvý nebo živý svým ratolestem nekupujte (pokud nejsou alespoň tak dospělé jako vy), kupte ho sobě (a já se jen modlím za vaši dospělosti) za jednoho z těchto předpokladů: 1/ pokud vás nihilismus někam posouvá a nevadí vám nagelovaná metrosexuální ukázka toho, co je dneska drsné a cool; 2/ nebo jste vyrostli na zábavné brutalitě a pak stejně jako kluci z Crwe dospěli do další fáze té správné klukovské puberty; 3/ a nebo si prostě s nadhledem dokážete užít kresebně i vydavatelsky profi ošetřený testosteronový ultracynismus. Jabadabadooooooooooo!!!
Mrtvý nebo živý je typický příklad díla, které je určené psychicky dospělým, ale většinu publika získá mezi těmi ostatními. Představte si Klub rváčů, razantně umírněte jeho hloubku a místo drsného stylu si dosaďte to, co si pod ním představují hip-hopeři a rapeři. (Velmi symptomaticky má hlavní hrdina výzor Eminema, jediného bělocha, kterému je přiznané privilegium být stejně cool jako afroameričtí gangsta-rapeři, a který tak má nárok plést hlavu bílým americkým holčičkám.) Nic to ovšem nemění na tom, že svojí práci scenárista dělá dobře. Drží se stylu „všechno je svinstvo“, kde zlí bojují s ještě zlejšími a příběh má ten správný spád i pořádnou nálož cynismu, příjemné brutality a la John Woo a tuny dobře znějících vulgarit, hlášek a keců. Všechen ten testosteron a černý humor si vychutnáte do poslední kapky a sama superhrdinská zápletka není úplně často k vidění. Pak mu odpustíte i tu neporanitelnost hrdiny, nicméně příliš rychle odmáznutý konec bez pořádné gradace už nejspíš ne.
Mr*at, nebo být mr*án?
Celý komiks má však přesto jasný smysl a není jím jen nadšení pro naleštěnou, sebestřednou část amerického snu, které ovládá v konzervativním Skotsku vyrostlého scenáristu Marka Millara. Celou dobu je totiž skrytě cítit, že toto je dílo profíka, které má větší ambice, než být „jen“ zábavou o tom, že všechno, co jste dosud věděli o našem světě, je lež. Srovnávat ho třeba s Watchmen/Strážci ovšem nelze a to nejen kvůli tomu, že tady vůbec nejde o nějaké zásadní rozebírání superhrdinského žánru. I když pomineme hezké vizuální narážky na tradiční superborce/padouchy a jejich filmové představitele, byť se tak tenhle komiks snaží být prodán. Jde tu o etudu na téma, co je lepší: být svině a mr*at, nebo být slušňák a být mr*án; kde je ovšem jasné, které straně autor – alespoň oficiálně – fandí (jiné možnosti a řešení téhle dvojrovnice samozřejmě Millar vůbec nepřipouští). Přesto je tento postoj zcela nutný, protože kdyby celý komiks nebyl podán v jeho duchu, nebyla by možná ani pointa; a to jedna z nejlepších závěrečných point za několik let! Díky ní se konečně odkryje i vnitřní hloubka Wanted, která dosud lavírovala kolem tradičního klišé týpka, jenž prozře uprostřed stáda konzumních ovcí a vydá se na cestu za sebepoznáním a odporem vůči komerční mase skrze haldu cynismu a násilí. Nebýt pointy, bylo by to zajímavé jen silou nas*anosti autora a agresivitou vyjádření.
Millarova geneze
Že Wanted vypadá, jak vypadá, se nemůžeme nijak divit. Už proto, že Millar začínal v drsném britském týdeníku 2000AD (Soudce Dredd) a když se v 90. letech přesunul do USA, tak tam akorát pokračoval v úzké spolupráci s Grantem Morrisonem (Batman – Arkham). Toto pouto je tak těsné, že když se Millarovi konečně roku 2000 podařil průlom s The Authority (moderně-netradičním superhrdinským týmem, kde dva hlavní klaďáci jasně připomínající Supermana a Batmana jsou „teplí jako akumulačky“), kterou převzal po Warrenu Ellisovi (Transmetropolitan), tak mu záda kryl Frank Quitely z New X-Men: G jako genocida (opět Morrison). Zbývá poznamenat, že během posledních osmi let se Millar stal nejvíce prodávaným Britem v komiksovém US rybníku a to nejen díky svým kvalitám scenáristickým, ale i propagačním. Typickým příkladem je áčková adaptace Wanted s Angelinou Jolie a Morganem Freemanem, která jde do českých kin 26. června tohoto roku, o níž prohlásil, že hlavní charakter bude hrát Eminem. Lživě sice, ale publicitu to přineslo; stejně jako angažování Timura Bekmambetova, který se po Noční a Denní hlídce právě tímto filmem rozhodl prorazit do Hollywoodu. Máte na to!!??
Mnozí budou hlavního hrdinu nenávidět, mnozí ho budou milovat. To ale nic nemění na kvalitě díla – tu určují teprve ostatní umělecká kritéria. A každý autor má nárok sdělit nám přesně to, co chce. Pokud má co říct. I pokud to nemá. Takže Mrtvý nebo živý svým ratolestem nekupujte (pokud nejsou alespoň tak dospělé jako vy), kupte ho sobě (a já se jen modlím za vaši dospělosti) za jednoho z těchto předpokladů: 1/ pokud vás nihilismus někam posouvá a nevadí vám nagelovaná metrosexuální ukázka toho, co je dneska drsné a cool; 2/ nebo jste vyrostli na zábavné brutalitě a pak stejně jako kluci z Crwe dospěli do další fáze té správné klukovské puberty; 3/ a nebo si prostě s nadhledem dokážete užít kresebně i vydavatelsky profi ošetřený testosteronový ultracynismus. Jabadabadooooooooooo!!!
